...........

Květen 2012

Can love you more than this 11.

31. května 2012 v 15:00 | Fan povídky |  Can love you more than this
Probudil mě budík, který jsem měla nastavený na 5:00. Vstávat se mi vůbec nechtělo. Ale donutila jsem se k tomu. Ještě pořád mě bolela hlava. Celou noc jsem plakala. Šla jsem do koupelny a vyčistila si zuby. Poté jsem se učesala. A zavolala taxi. Ale ještě předtím jsem si všimla 5 nepřijatých hovorů. Od Louise. Ráda bych věděla co se děje. Ale nemohla jsem se mu dovolat. No jistě - spí.


Sweet Killer - 1. kapitola

30. května 2012 v 18:29 | Fan povídky |  Sweet Killer
Název: Sweet Killer
Hl. postavy: Bianca, Alexander, Birkhoff, Michael, Nikita
Žánr: FanFiction k seriálu Nikita
K ději: První kapitola trochu kratší a o ničem, ale přiště to bude lepší :)
...
Klap.. klap.. klap.. ozýval se klapot podpatků v téměř prázdné uličce, když jsem pomalu kráčela k muži, který ležel na zemi a marně se snažil nadechnout. Zastavila jsem se až u jeho hlavy, tak aby mi stín kryl obličej, který jsem k němu sklonila. Nemohl poznat, kdo jsem. Nemohl ve mně poznat tu holku, co vzal dnes dopoledne na oběd.
"Omlouvám se," řekla jsem sotva slyšitelně, namířila mu pistolí na srdce a stiskla jsem spoušť. Měla jsem namontovaný tlumič, takže se neozvala žádná velká rána, která by mě mohla prozradit, ale věděla jsem, že jsem neminula. Neprozradil mi to jeho překvapený výraz, ani jeho vykulené oči, ale fakt že jsem ještě nikdy neminula cíl. Bez pocitu viny nebo lítosti pozoruju, jak z něj odchází život a zůstává tu jen tělo. Zůstala tu jen prázdná schránka.

Can love you more than this 10.

29. května 2012 v 15:00 | Fan povídky |  Can love you more than this
Nasedla jsem do vlaku. A jela jsem do Crawley. Byla jsem tak emocionálně zmožená že jsem usla a nic dalšího si z cesty směrem tam nepamatuju.

"Slečno! Už jsme na konečné zastávce. Jsme v Crawley. Probuďte se." Řekl průvodčí. Otevřela jsem oči a konečně se probudila. "To už jsme tady?" položila řečnickou otázku a konečně jsem vstala. Byla jsem celá rozespalá. A vyšla jsem z vlaku. Nikdo na mě nečekal. V tom sem si uvědomila to že na mě taky nikdo čekat neměl. Vyšla jsem z nádraží a vydala se do ulic. V Crawley jsem nebyla nejméně 4 roky. S babičkou jsme si psali, ale nějak z ničeho nic si už nepíšeme. Těšila jsem se až jí znova uvidím a až s ní budu moci probrat všechno co se za uplynulých pár let odehrálo.


Can't be touched my heart 2.

27. května 2012 v 16:09 | Fan povídky |  Can't be touched my heart
"Ahoj Christy! Tolik jsem se na tebe těšil," usmál se otec, když k němu jeho milovaná jediná dcera přišla a schoval ji ve své náruči. Věnoval jí jedno dlouhé medvědí objetí a nehodlal ji pustit.
"Dobře dobře, to stačí. Já taky. Ale ne na ně," přidušeně zamumlala do jeho ramene, a když ji pustil, uhladila si šaty. Otec si ji přeměřil a kývl.
"To už nechci slyšet. Po téhle práci budeš mít peněz dost na školu a ještě ti toho hodně zůstane, tak si laskavě nestěžuj, jdeme," zavelel a už si to rázoval rychlými kroky k autu.

Eh, proč já?


Can love you more than this 9.

27. května 2012 v 15:00 | Fan povídky |  Can love you more than this
Jakmile jsem větu dokončila začala jsem plakat. Srdce jako by mi přestalo bít. "Omlouvám se, neměl jsem to po tobě žádat. Jsem idiot. Nerozumím ženám. A nerad vidím když nějaká pláče a ještě horší je když jsem ten důvod k pláči já. Rve mi to srdce. Prosím neplač." Cítila jsem bolest. Přišel ke mě a obejmul mě. Hrozně jsem brečela. Nechtěla jsem se ani pohnout. Chtěla jsem takhle strávit zbytek svého života. V náručí Harryho, i přesto že mě rozplakal, bylo mi to jedno. Cítila jsem to. Cítila jsem že on je můj princ, kterého jsem si představovala ještě předtím než sem přestala věřit ve skutečnou lásku. Jak jsem již říkala na začátku svého vypravování. V životě nemůže být vždy jen to krásné. Byla to bolest.

Ale zároveň jsem byla šťastná že mě takhle drží. Najednou se ke mě naklonil a zadíval se mi do očí a já se koukala do jeho, teď už lesklých očí, nakláněl se ke mě blíž a blíž až mě políbil. Líbal mě čím dál tím víc, a já to opětovala. Bylo to tak krásné. Předevšema co najednou vyšli z obchodů. Nechtěla jsem aby to někdy skončilo. Všichni na nás koukali. A jemu to najednou bylo jedno. Alespoň to tak vypadalo. Najednou přestal. Rozhlédnul se okolo a uviděl všechny ty tváře. Najednou mě chytnul za ruku a já ihned věděla co chce dělat. "Běžíme k autu." Pošeptal. "Rychle." Dodal. Rozběhli jsme se a prorazily davem co se na nás koukal. Věděla jsem že to co udělal pro něho bude mít následky. Ale udělal to on, né já. Dejme tomu že jsem malinko dopomohla. Doběhly jsme k autu, otevřeli dveře. "Směr škola, že?" "Ano, ikdyž to stejně nestihneme." "To se ještě uvidí." Namítnul. "Stihneš to za pět minut?" "Riskovat že mi seberou řidičák? Nedávno sem si ho udělal." "Ovšem. Jsem informovaná." "Neznělo to trochu sarkasticky?" "Myslíš?" "Ne, dneska vůbec nemyslím. Právě proto se tě ptám." Nastartoval auto. "V tom případě to chceš stihnout jak?" odbočila jsem zpět k danému tématu.

"Znám zkratku." "Wooho! Pán zná zkratku! Já tady žiju celý svůj život, myslíš že kdyby nějaká existovala nevěděla bych o ní?" "Už je to tady zase! Slečna si nedokáže přiznat že je někdo inteligentnější než ona!" "Co si to právě řekl? Ty si mi řekl slušněji že jsem blbá?!" "Ne, že nejsi tak inteligentní." Koukala sem na něho zamračeně, ale chtěla sem ho políbit, věděla jsem, že když se zlobím tak se mu to líbí. "Já že nejsem inteligentní?!" "Né tolik." Tak teď mě už vážně naštval. "Tak se ukaž mistře!" "Děkuji že mi svěřuješ svůj život." "To řekl kdo?" a najednou přidal na plyn. "Ty, ačkoliv jsi to říct nechtěla."

Koukala jsem na něho s otevřenou pusou. "Chceš to stihnout, ne?" řekl. "Ráda bych." A najednou jsme se objevily před školou. "Cože?! Jak.." "Zkratka." Řekl a usmál se. "Co za to dostanu?" řekl "Nic tady nemám." Řekla jsem mu. A on ukázal na tvář. A hned jsem ho pochopila. A políbila jsem ho na tvář. "Vydírko." Řekla jsem mu a vyplázla na něho jazyk a lehce jsem se usmála. Šli jsme oba dovnitř školy. Bylo pár minut před devátou. Běželi jsme do ředitelny. Otevřela jsem dveře. Uvnitř byl David. Zástupce ředitele. "Nechala tady nějaký vzkaz?" zeptala jsem se a ani jsem nepozdravila. "Zdravím. Tvá matka si vzala dvouměsíční volno. Nemám tušení kam jela." "Ale..hlavně vy by jste to vědět měl! Neříkala něco?" "Ne, jen byla naštvaná. A říkala že si jí nikdo nezaslouží." "Samohřejmě. Ona je ta dokonalá. Děkuji za váš čas." A zavřela jsem dveře.

"Přece někdo musí vědět co s ní je." Řekla jsem. "To asi ano, jenže to je teď náš nejmenší problém." a ukázal na chlápka v černém který byl za oknem. "Měli bychom jít. Nemám zrovna v plánu se s ním potkat." Koukala jsem na něho. "Půjdeš?" "Musím zjistit co je s mámou." "A já musím rychle pryč." "Víš co, já to nechápu. Vidělo to nejméně 50 lidí, určitě i ten fotograf, tak nemám páru o tom proč..." "Políbil jsem tě protože si plakala." "Tomu ti nevěřím! To takhle líbáš všechny holky co pláčou? Třeba fanynky? Tak v tom případě se nedivím proč se na tebe ty holky v tom fasfoodu lepily!" "A já nepotřebuju to abych byl ve všech novinách. Nestydím se za to, nestydím se za tebe, jen prostě nemám rád když se o mě mluví v bulváru. Toť vše. Ne, a to opravdu nedělám. Už mě celkem štve to že mi nevěříš. To že mě pořád z něčeho obviňuješ. Udělal jsem to proto, že jsem se do tebe zamiloval. A teď potřebuju abys ty udělala něco pro mě. Ne, víš co? Nic dělat nemusíš! Končím!" naštval se, zrychlil chůzi a odešel.

Cítila jsem se hrozně. Odešel a nechal mě tu samotnou. Ale mohla jsem si za to sama. Kdo by mohl mít rád holku jako sem já, holku která nikomu nedůvěřuje, jelikož jí to bylo od malička vrito do mysli. Já jsem chtěla věřit. Chtěla jsem věřit úplně všemu. Máma odjela a já se neměla komu na rameni vyplakat. Kamarádku jsem neměla. Neměla jsem nikoho. Celý svůj život sem byla sama, a když sem dostala šanci s někým být, tak jsem jí zničila. Šla jsem chodbou jako bez duše.

Neměla jsem v plánu se jít učit. Neměla jsem v plánu něco dělat. Potom jsem si vzpomněla na babičku. A to že jsem měla v plánu za ní jet, teda ne sama, ale s Harrym. Harry tady už bohužel nebyl. Vyšla jsem ze školy. A viděla jsem tam toho chlápka. Šel přímo ke mě. Ale na něho jsem náladu neměla. "Nechte mě být, prosím." Řekla jsem mu. "teď na to opravdu náladu nemám." "Je pravda že chodíte s Harrym Stylesem?" "Už jsem vám něco řekla! A ne, není to pravda, ale vy si to určitě vymyslíte dle sebe. S Harrym nic nemám, a nikdy jsem neměla!" "Hodně zdrojů uvádí že vás viděli..." pokračoval "Byl to omyl. Celý můj život je omyl. A už mě prosím nechte!" a utíkala jsem s pláčem a se zlomeným srdcem.

Doběhla jsem až k nedalekému parku kde jsem upadla na lavičku a začala plakat ještě víc. Nevěděla jsem komu se svěřit. Neměla jsem absolutně nikoho. Potom sem si vzpomněla na babičku. Pojedu za ní. Je to hodina cesty. Rozhodla jsem se a šla jsem na nádraží.
Autor: Lens

Can love you more than this 8.

25. května 2012 v 15:00 | Fan povídky |  Can love you more than this
Ještě pár minut jsme takhle seděli, a pak se to konečně hnulo, směrem dolů. Zvedla jsem hlavu a podívala se na Harryho. Pořád koukal do neznáma, jako by ani nepostřehnul že se to hýbe. Hleděla jsem na něho a začínala jsem se usmívat. Najednou se na mě otočil a řekl mile "Co se na mě tak culíš?" "Já jen,.. zachránil si mě z úplného zbláznění. Děkuji." "To nestojí za řeč, nakonec to bylo i celkem pěkné..." zaseknul se "...myslím ten výhled" a usmál se. A byli jsme konečně dole. Vyběhla jsem a svalila se na zem. "Už tam nikdy nejdu!" Vykřikla jsem že mě musel slyšet celý Londýn. Harry se na mě jenom culil. Posadila jsem se na lavičku, která byla hned vedle. Sednul si vedle mě, naklonil se ke mě, bylo to strašně blízko a nakonec se mě zeptal "Nedáš si zmrzlinu? Zvu tě za to trauma, které si musela přetrpět kvůli mě." Koukla jsem se na něho psíma očima a řekla: "Pouze když budou mít vanilkovou!" a usmála jsem se.


Can love you more than this 7.

23. května 2012 v 15:00 | Fan povídky |  Can love you more than this

Otočila jsem se a rozmýšlela. "Hmm. Nějaké tady mám. Co třeba The Notebook?" "Skvělá volba." Usmál se na mě. "Jdu udělat popcorn." Řekla jsem a zamířila do kuchyně a Harry se zatím posadil. Vyndala jsem si z kapsy hudební přehrávač a strčila sluchátka do uší. Otevřela jsem skříňku abych vyndala popcorn a dala ho do mikrovlnky. Najednou jsem pocítila chuť na něco sladkého. Udělám máslový dort. Řekla jsem si. Vyndala jsem všechny ingredience a začala. S mámou jsem ho dělala když mi bylo asi pět. Od té doby si to pamatuju. V uších mi zněla písnička od Kelly - Stronger.


Snape, záchranca Slizolinu

22. května 2012 v 14:01 | Fan povídky |  Harry Potter
Názov: Snape, záchranca Slizolinu
Autorka: Casion
Blog: my-fantasydream.blog.cz
Téma: Harry Potter

(Ne)normální den u Cullenů

21. května 2012 v 18:49 | Fan povídky |  Twilight
Název: (Ne)normální den u Cullenů
Blog: petra-betty.blog.cz
Věkové omezení: ---

Jacob: /vtrhne do Cullenova domu, když celá rodina sedí u stolu a hraje nějakou hru/

Esme: /cukne sebou/ Fuj, to jsem se lekla. Neumíš zaklepat?

Jacob: /poníženě/ Prosím, ne.

Esme: To nevadí, drahoušku. Posaď se k nám.


Can love you more than this 6.

21. května 2012 v 15:00 | Fan povídky |  Can love you more than this

A najednou řekl: "Páni." A já se pouze usmála. "Vím, že jsem to asi dělat neměl, ale..." "To je v pořádku." Řekla jsem. A měla jsem takový zvláštní pocit. Ten polibek ve mě zanechal tolik emocí, že mi úplně došla slova. A tak jsem řekla to první co mě napadlo "Nepůjdeme už?" "Jasně." Odpověděl.

Byla jsem úplně celá mokrá. Písek byl ještě celý rozehřátý, a tak mi ani zima nebyla. Posadila jsem se. Harry si sednul vedle mě. Ale ještě předtím přinesl z auta deku, a přehodil jí přes mě. Oba jsme seděli beze slova. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno, a pomalu zavírala oči. Až jsem usnula.