...........

Can love you more than this 5.

19. května 2012 v 15:00 | Fan povídky |  Can love you more than this
Poté co kluci dozpívali jsme šli opět do zákulisí. "Bylo to vážně úžasné!" vykřikla jsem. A obejmula všechny kluky. "Víte, už se vašim fanynkám nedivím." "Děkujeme." Řekl Lou. "Mimochodem, chtěla bych vás všechny pozvat na ples, který tu je již za měsíc, teda jenom pouze když budete mít čas. Je to večer." "Páni, tý jede pusa. To si stihla dát na jeden nádech?" řekl Liam. "A tos jí ještě neviděl v akci" pokračoval Harry. "Vždyť to moc dlouhé nebylo. Já a v akci? To bylo proto, no ty moc dobře víš. Mimochodem, co to pozvání, je to 21 června." "Moment kouknu se do našeho kalendáře. Hmm.." prohlížel si ruku. " ... no to by šlo. A co si máme obléknout?" "Cokoliv. No, bylo by sice dobré obléknout si něco společenského, ale u vás se na to myslím nebude brát ohled." " No, co kdybysme se šli ještě někam podívat? Noc je ještě dlouhá." Řekl Harry "To je sice skvělý nápad, jenže zítra, no potřebuju se vyspat." Odpověděl Zayn. "Ok, jdeme domů. Teda pokud se odtud dostaneme." "Nechte to na mistrovi" řekl Lou. "Sledujte a učte se."


Vyšli jsme ven a tam už byla nanejmíň tuna fanynek. "Máte své mikiny?" kluci vytáhly černé mikiny s kapucí, a oblékly si je. "Takže plán je takový: Támhle je naše auto. A my k němu budeme běžet, jak nejrychleji umíme." "Dobrý plán, ale má to jeden háček, jak se chceš dostat přes tohle?" namítla jsem. A ukázala na fanynky. "Přes to se nedostaneme. Ale musíme to zkusit, stejně nechápu jak nás našli." "Ok, takže kdo jde první?" "půjdeme po dvou, je nás tu 6 takže to pěkně výjde." "Dobře." Řekl Harry. A chytl mě za ruku. A běželi jsme a za námi všichni ostatní. Naskočily jsme do auta. A Niall se začal nehorázně smát. A já s ním. A v tom sme spatřily to že nás spatřily úplně všichni. "No je čas jet." Lou nastartoval a ujížděl.

Když jsme přišli do domu, přivítala nás Anne. "Bavily jste se? Mimochodem Cath, připravila jsem ti pokoj. Harry tě tam dovede, že zlato?" "Jistě maminko." "Děkuji." Šli jsem nahoru po schodech až jsme došli k pokoji. "Tak tady to je." Otevřel dveře "Je to tady moc hezké. Ale ještě předtím než odejdeš bych se tě chtěla na něco zeptat. No raději pojď dovnitř." Vstoupil do pokoje "posaď se, prosím." Posadil se. "Chtěla bych se tě zeptat co tady dělám? Ne, řeknu to jinak - proč ty si odjel, a nebo proč mi máma řekla že budeš ve škole 3 měsíce, když tam budeš necelé 2." "No to první netuším jak vystvětlím, jen prostě já sem nevěděl co dělám. Neuvědomil jsem si to. Já sem jen prostě nepřemýšlel, chtěl jsem být na místě kde to mám rád. Doma. U maminky a své kočky. Byl sem smutný, ale nebylo to kvůli tomu že jsi řekla že můj život je dokonalý, bylo to kvůli tomu že jsem se cítil sám. Vím že sám nejsem, mám kluky a fanynky a všechno okolo, jenže člověk potřebuje někdy úplně vypnout a překvapilo mě že jste zamnou přijeli. A ohledně té druhé otázky. Mohu ti říct jenom tohle, tvá matka má s tebou své vlastní plány. Více ti toho říci nemůžu."

Sedla jsem si k němu na postel a koukala na jeho smutné oči. "Já tě chápu, jen proč si nic neřekl? Já sem měla strach. Neber to moc osobně. Život je krásný, ikdyž staví před sebe mnoho překážek, a věř že kluci a já tady pro tebe budeme vždycky." Pozvedl hlavu a pousmál se. "No, tak ona si semnou žádné své plány dělat nebude. To se ještě uvidí." "Děkuji. Možná navenek vypadám jako namyšlený kluk, ale já takový nejsem. Nesnáším lidi, kteří odsuzují lidi, aniž by je poznali. A já chci být jiný. Vlastně si myslím že jiný jsem. Nemyslím že to tvá matka myslí zle, možná se ještě hodně věcem budeš divit." "Ne, ty rozhodně nevypadáš namyšleně, poznala jsem mnoho lidí, a ty jsi jeden z nejlepších, jakého jsem kdy poznala. Co tím myslíš, že se budu divit?" "To mě těší. Musíš si počkat. Nemůžu nic říct. A vím to pouze já, takže od kluků se nic nedozvíš. Mimochodem když jsem říkal že je noc mladá, nechtěla byses jít projít? Teda pokud nejsi unavená." "Já? Unavená? Nikdy!" "Dobře, počkám na tebe dole v hale." A opustil pokoj.

Byla skoro půlnoc, a zrovna úplněk. Všechno okolo bylo krásné. Takový klid sem jakživ neviděla. Procházeli jsme se a neřekli jsme ani slovo. Až jsem najednou promluvila do toho ticha. "Vůbec jsem si tě takového nepředstavovala. Myslela jsem si že budeš jeden z těch kluků, kteří si myslí, že když mají všechno, že mohou všemi opovrhovat. Proč si vlastně začal chodit do školy?" "No vlastně. S kluky nás čeká světové turné a já se chtěl doučit pár jazyků. Nic víc, nic míň. A vaše škola mi přišla jako nejlepší nápad." "Aha. A to turné máte na celé 2 měsíce?" " Ano." "Určitě se hrozně těšíš. Já bych taky chtěla někam vypadnout. Tenhle život mě unavuje. Kdyby se mi alespoň ozval táta. Tenhle rok budu maturovat. A on tam nebude." Řekla jsem smutně. "neboj. Určitě přijede. Kdo by si to nechal ujít. A když tam nebude on, budu tam já. Vlastně tam budu ikdyž tam bude. Tohle si prostě nenechám ujít."

"Děkuji. Jsem za to opravdu vděčná. Ale on tam nebude. Vím to. Má jiný život, do kterého už nepatřím, a já se mu ani nedivím, chtěla bych vidět jednoho člověka kdo by s mou mámou dokázal být." "Tvoje máma je dobrá žena. Možná ti to tak nepříjde, ale chce pro tebe to nejlepší. Poslouchá se to blbě, vím, ale věř mi. Mimochodem nechceš někam zajít? Znám jedno místo, na které jsem vždycky rád chodil. Je to sice dál, ale noc je ještě před námi." "Zní to dobře." "Někdy si říkám, díky bohu že už mám řidičák."

Nasedli jsme do Harryho auta a jeli. Byli už asi 2 hodiny ráno. "A zítra, teda dneska, nemáš nic v plánu? Já jen že už jsou 2 hodiny." "Ani ne. Sice bych měl být s tebou ve škole, ale to se podá. A přinejhorším tu oba usneme v autě." "ty a bez plánů? Nevěřím svým vlastním uším. Jo a ta škola. Další problém a myslím že víš jak to myslím." "Bezpochyby." "Sice mám už všechno uzavřené, a maturitní testy napsané, takže by mě to ani trápit nemuselo. A jak myslíš při nejhorším, že usneme?" "Myslíš, že se bez spánku vrátíme? O tom pochybuju, navíc jsem už celkem unavený, ty ne?" "Já, no, malinko. Vydržím toho hodně. I po tak náročném dni. Jen mi dělají starosti kluci, co budou dělat když nás nenajdou." Po této otázce vyndal Harry mobil "Tak jim skus zavolat a vysvětlit jim to. Navíc si stejně myslím že alespoň polovina z nich bude spát." "Máš pravdu. A kam to vůbec jedeme?" "Na jedno krásné místo. Jezdil jsem tam s mámou jako malý. A s Gemmou také." "Stýská se ti po ní?" "Jak to říct, ona sem někdy jezdí, ale vidíme se hrozně málo, sice si píšeme, ale je to má starší sestra. Mám jí rád. A prostě mi chybí." A odmlčel se.

"Promiň že se na to ptám. Vidím jak tě to trápí. Nemůžu říct že to znám, odmalička jsem sama. Sourozence nemám. Jen se prostě omlouvám." "To nevadí. Nemusíš se pořád omlouvat." Usmál se. "Už jsme tady." Stály jsme na útesu, u moře. Bylo to opravdu krásné místo. "Páni. To je nádhera." Ale to už Harry utíkal na kraj a vůbec nevypadalo že je unavený. Začal foukat vítr, už skoro letní, ale tak příjemný. A pořád svítil měsíc. Harry běžel po cestičce dolů k moři. "Kam běžíš?" zařvala sem na něj aby mě slyšel. "Poběž se mnou." Odpověděl. Běžela jsem za ním. Ale ten už byl dole na pláži. A začal si sundavat tričko. A já na něho pouze: "Co to děláš?" "Jdu do vody! Pojď semnou!

"Opravdu si myslíš, že je to dobrý nápad?" a už tam běžel. Stála jsem kousek od něho. A v tom na mě začal cákat vodu. "já ti dám!" začal jsem na něho a šla oblečená do vody, a oplatila mu to. Voda byla krásně teplá. "Nechceš si sundat oblečení? No já jen abys nebyla mokrá." "To by se ti líbilo, že?" řekla jsem mile, ale sarkasticky. A on se jenom začal smát. "Kdo bude dřív ve vodě, doufám že umíš plavat!" "No dovol!" a pospíchala jsem za ním abych ho mohla utopit. Ale bránil se. Furt po mě stříkal vodu. Najednou sem se potopila a začala ho lechtat. Potopil se zamnou a naoplátku začal lechtat on mě. Ale najednou mi docházel kyslík. On ho měl asi hodně. Ukázala jsem mu pod vodou že musím na hladinu, ale v tom se stalo něco co jsem ani zdaleka nečekala. Políbil mě. Líbilo se mi to. Ale nejsem typ holky, která by se nechala odevšech líbat. Ale on líbal tak krásně, neodolala jsem a začala ho líbat také. A to vše se odehrálo pod vodou, potíž byl v tom že už nám oboum došel vzduch. Vynořily jsme se celý zahleděný do sebe navzájem. Nemohla jsem z něho spustit oči, a vypadalo to že ani on ze mě.

Autor: Lens
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama