...........

Can love you more than this 8.

25. května 2012 v 15:00 | Fan povídky |  Can love you more than this
Ještě pár minut jsme takhle seděli, a pak se to konečně hnulo, směrem dolů. Zvedla jsem hlavu a podívala se na Harryho. Pořád koukal do neznáma, jako by ani nepostřehnul že se to hýbe. Hleděla jsem na něho a začínala jsem se usmívat. Najednou se na mě otočil a řekl mile "Co se na mě tak culíš?" "Já jen,.. zachránil si mě z úplného zbláznění. Děkuji." "To nestojí za řeč, nakonec to bylo i celkem pěkné..." zaseknul se "...myslím ten výhled" a usmál se. A byli jsme konečně dole. Vyběhla jsem a svalila se na zem. "Už tam nikdy nejdu!" Vykřikla jsem že mě musel slyšet celý Londýn. Harry se na mě jenom culil. Posadila jsem se na lavičku, která byla hned vedle. Sednul si vedle mě, naklonil se ke mě, bylo to strašně blízko a nakonec se mě zeptal "Nedáš si zmrzlinu? Zvu tě za to trauma, které si musela přetrpět kvůli mě." Koukla jsem se na něho psíma očima a řekla: "Pouze když budou mít vanilkovou!" a usmála jsem se.


Došli jsme ke stánku se zmrzlinou, který stál zrovna u jedné restaurace. "Jeden kopeček vanilkové." Řekla jsem zmrzlináři. "A jednu čokoládovou." Řekl Harry. Šli jsme ulicí. A najednou mi Harry řekl. "doufám že když ti teď něco řeknu tam mi tu zmrzlinu nechrstneš do obličeje." Začala jsem se smát "Proč bych měla?" stály jsme u jednoho fastfoodu. "Není támhleto ta blondýna ze školy?" řekl a já se rychle otočila směrem ke sklu a vykulila oči. "a její kluk." Řekla jsem. Najednou mě spatřila. "Ou, tak tohle nebude příjemný." Řekla jsem. Oba, Charlotte i Daniel vyšli ze dveří. "Zdravím Catherine. Tak je to pravda, ty drby, asi mi do toho nic není, ale ve škole se rozšířilo hodně věcí o tobě a panu dokonalém."

"O čem to mluvíš?" "Ty to nevíš? Dokonce u nás byli i novináři. Ale já sem samohřejmě nic megadůležitého neřekla. Možná jen to co sem viděla." " A co si mohla tak asi vidět? Ne, nechci to slyšet, jelikož vím důvody proč tam byli, jelikož tvůj přítel mi tvé vzkazy vyřídil." "A bude to ještě horší" řekla. "Co mi můžeš udělat?" "Otázkou je co ti udělat nemůžu. Jen bych tě chtěla varovat, koukej se okolo sebe. Bolest může přijít odkudkoliv." "Tohle je vyhrožování?" "Ne, jenom varování. Nemyslím bolest fyzickou. Na to už jsem moc chytrá." Harry se zasmál. Otočila jsem se na něho s výrazem ve tváři 'co to děláš?' a on dal oči vzhůru. "Co ti na tom přijde vtipné?" tázala se Charlotte. "Já jen to že si řekla že jsi chytrá. Kdybys byla chytrá, nevyhrožovala bys v ulici plné lidí." Odpověděl Harry. "Své jsem již řekla. Pojď Dane." A odkráčela jako manekýna.

Když byli konečně pryč řekla jsem "Co budeme dělat? Jak jí znám řekla jim že spolu chodíme nebo tak něco." "No tohle nebude dobrý." Řekl "Je ti jasný že zítra do té školy zajít musíme? Už jen kvůli mé mámě. Určitě mi tam něco nechala." "No to asi jo. Jen co budeme dělat s tímhle?" řekl "Budeme doufat že nic z toho nepoužijou." "Nemyslíš že je to naivní? Oni se chytí úplně všeho, a je jim jedno co to je, a napíšou k tomu - z důvěryhodného zdroje." "Ale tak co můžeme dělat?" "Vůbec nic. Možná jen všechno zapírat." Z toho mě zabolelo u srdce. Dělat že se nic nestalo, když se něco stalo? Sice to byl jen polibek, ale i to něco znamená. Dělala jsem že jsem zrovna to co vyřknul neslyšela. Ale v tom se mě zeptal: "Co myslíš ty?" a nemohla jsem nic jiného než souhlasit. Jde tady o hodně. Nechci být ta co zlomila srdce miliónům dívek, tím že jim ukradla jejich vzor. V téhle situaci jsem nemohla nic dělat. "Asi to bude nejlepší." odpověděla jsem a pokračovala jsem sklesle v cestě domů.

Když jsme došli k nám domů šla jsem rychle k sobě do pokoje zatím co Harry se posadil na gauč. Utíkala jsem po schodech. A cestou mi ukáplo pár slz. "Bude to pro něho nejlepší. Za všechno může máma." Říkala jsem si a v slzách jsem padla na postel. Věděla jsem že jestli to co se stalo praskne, bude povyk. Zatím to ví pouze Lou. A ten to nikomu neřekne. Přemýšlela jsem o svém životě jako by to byla sklenice, která se zanedlouho rozbije. Nemohla jsem jít dolů. Nemohla jsem se podívat Harrymu do očí a dělat že s tím souhlasím, jelikož vím že by o tom začal mluvit. A já bych z toho zase byla špatná. Chtěla jsem pro něho všechno nejlepší.

Musela sem to vydržet a dělat že s tím souhlasit. Už jen kvůli tomu že jsem se do něho zamilovala. Nechtěla jsem aby měl potíže. A nechtěla jsem aby se o mých citech dozvěděl. Né zrovna teď, poté když jsem na něho v autě křičela. Myslel by si že jsem úplný magor a že nevím co chci. Bylo mi hrozně. Nikdy jsem nic nepředstírala a teď s tím budu muset začít. Utřela jsem slzy, sebrala se a otevřela dveře. Harry seděl na schodech. Když mě uslyšel jak jdu otočil se. "Stalo se něco?" zeptal se. Nezmohla jsem se ani na hlásku tak jsem pouze zakroutila hlavou a šla po schodech dolů a zamířila do kuchyně a sedla si na židli. Harry ke mě přistoupil a sednul si také. "Říkáš že se nic nestalo, ale já poznám že není něco v pořádku. Nevypadáš naštvaně, jen tě něco trápí. Svěř se mi. Mě můžeš říct všechno." Řekl. Chvilku jsem se na něho koukala a myslela jsem si odpověď 'tohle ti právě říct nemůžu.' ale nevyřkla jsem jí.

Chvilku na mě koukal a poté mě vzal za ruku. Až jsem nakonec něco řekla. "Tohle se nedá říct vůbec nikomu. Asi toho na mě je v poslední době moc." Zalhala jsem. "Všechno bude dobré. Neboj se. Nechtěla bys někomu zavolat? Nebo se zítra někam vydat? Myslím po škole." "A kam?" "Máš prarodiče? Nebo někoho takového? Pojedu s tebou." "Mám babičku, kterou jsem neviděla už asi rok." "No vidíš. Kde bydlí?" "V Crawley. Ale vážně myslíš že je to dobrý nápad? Nebudou tě kluci hledat? Nemáš nějaké plány?" "Jsem volný. Neboj. Teď máme volno všichni a kluci zajisté jeli k rodinám. A já už tam byl. Přece musím pomoci kamarádce v nesnázích, ne?" usmál se na mě. "No dobře, pokud to zítra přežiju." "neboj se. Všechno bude v pohodě." Koukla jsem se na něho a věděla jsem že nic nebude v pořádku.

*******

Probudila jsem se vedle Harryho na gauči. Vykulila jsem oči až jsem si vzpomněla co se večer událo. Samohřejmě že nic závažného. Jen jsme si povídali a koukali na televizi a přitom oba usnuli. Probudila jsem se první, Harry ještě spal. Spal tak klidně že jsem ho nechtěla budit. Bylo to jako tehdy na pláži. Byl tak sladký. Asi deset minut jsem na něho hleděla a myšlenky mi plynuly hlavou. Už jsem se ani nedivila co na něm ty zcvoklé fanynky vidí. Přesně to a mnohem víc jsem viděla před sebou já teď. Ale to co teď budu dělat bude hlavně pro něho a pro jeho fanynky. Nechci abych byla středem pozornosti. Vždycky jsem to nesnášela. A neviděla jsem důvod proč bych s tím měla začít. Vlastně tu jeden byl: Harry. Ale ten se nic dozvědět nesmí, pro jeho vlastní dobro, a ani nevím či to stejné cítí on ke mě. Povzdychla jsem si. Harry se najednou probouzel. Otevřel oči a zeptal se "Kolik je hodin?" koukla jsem se na mobil a řekla "osm. A měl bys vstávat jestli chceš stihnout snídani." "Ty děláš snídaňi?"

"Já? Co tě vede. Fastfood. Dělají tam ty nejlepší muffiny na světě. Tak vstávej." "Kam teda chvátáme?" "Snídaně jsou jen do půl deváté. A v 9 musíme být ve škole. Tak se připrav." Konečně se zvednul. "Koupelna je támhle" ukázala jsem na dveře. Zatím co šel do koupelny vyběhla jsem do svého pokoje se převlíct. Po škole jedeme za babičkou tak si obleču něco svátečnějšího. Řekla jsem si. Otevřela svou skříň a chvilku přemýšlela až mě najednou něco trklo. Prohrabovala jsem se skříňí až jsem na to konečně narazila. Byli to dokonalé modré letní šaty bez ramínek. Nikdy jsem si je neoblékla.Byli totiž od táty. Dnes jsem měla příležitost. Šaty byli oblečené, poté sem si vyžehlila vlasy a dala do nich modrou sponku. A šla jsem po schodech dolů. Harry se také převléknul vzal si na sebe košily a džíny. Vypadal...moc hezky. Usmála jsem se. "Vypadáš moc hezky." Řekl "Ty taky." Odpověděla jsem mu a přitom se na něho usmívala. "Můžeme jít?" zeptal se. "Jasně."

Nastoupily jsme do Harryho auta. A jeli jsme. Až jsme nakonec zastavily u fastfoodu. "Tys věděl.." "Nejsi jediná kdo se orientuje v Londýně." "Ale jak si mohl vědět který fastfood myslím?" "Náhoda" řekl a usmál se na mě. Vešly jsme dovnitř. Bylo tam nanejvíš 30 lidí. Většinou mladých lidí. Konečně jsme byli na řadě. "Co si dáš?" zeptala jsem se Harryho. "Něco vyber." Odpověděl. Řekla jsem svůj výběr prodavačce, ale než sem se otočila Harry byl obklopen asi deseti fanynkama. Povzdechla jsem si. A čekala až Harry skončí s podepisováním. Až mě to nakonec nebavilo. A vyšla jsem ven z obchodu. Najednou jsem zahlédla chlápka v černé kožené bundě s velkým fotoaparátem jak se blíží k obchodu. Vběhla jsem dovnitř ale Harry byl stále obklopen. A v tom jsem se koukla na hodiny.

Bylo 8:45. Byl tam takový rámus. A já se k Harrymu vůbec nemohla přes ten dav který se za těch 10 minut znásobil tak dvacetkrát. Skoro se do toho obchodu ani nevešel. Riskla jsem to. A pustila se dlouhým davem dopředu až sem se konečně dostala k Harrymu. "Budeš tohle dělat často?" zeptala jsem se ho. "Já za to nemůžu, vážně. Oni chtějí podpis." "Jak bys jen mohl, zachvilku začíná škola. A navíc nás sleduje chlápek v černém s fotoaparátem." "Cože, jaký chlap?" "To se staráš jen o tohle? Škola!" "Promiň jo, ale co ten chlap." "Bože, Harry. Nestarej se o nějakýho chlapa, hlavní je abysme se z týhle šlamastiky dostaly. Ehm, z tohoto davu." "Skus mě někdy pochopit. Jestli nějaké fotky získají tak jsem celkem v háji." "Moment, ty jsi v háji? A co já? Nemyslíš že by to mě taky mohlo ublížit? Ne, myslíš jen sám na sebe!" "No tak, já to tak nemyslel. Sám na sebe nemyslím, a ty dobře víš že je to pravda. Ano mohlo. Jenže o tebe tady nejde. Teda vlastně jde. Promiň." "Slyšela jsem dost."

A naštvaně jsem se rvala davem. A Harry se rval hned zamnou. "No tak! Cath stůj! To chceš jít pěšky? Počkej, nech si to vysvětlit!" zastavila jsem se. "Vysvětlit co? Že jsem celou dobu byla loutka, a že ti na mě nezáleží?" vrhly se mi slzy do očí. "Mě na tobě záleží! Ani netušíš jak moc! Všechno co se stalo, se stalo a já toho vůbec nelituju! Jen mě skus pochopit, souhlasila jsi, když jsem řekl že budeme všechno popírat." "Kdyby ti na mě záleželo, takovou věc bys po mě vůbec nežádal. Souhlasila jsem, ale lhala jsem! Já nic popírat nechci, já tě mám ráda. Nechci někomu lhát, a hlavně nechci lhát sama sobě!"

Autor: Lens
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 McClury^ McClury^ | Web | 25. května 2012 v 17:26 | Reagovat

Máš hezký blog')
Hele, prosím klikneš v anketě http://happy-boom.blog.cz/1205/hokejovy-zazrak#komentare na jakoukoliv odpověď - Yes nebo No? Je to sázka, musím mít co nejvíce hlasů) Tohle neni reklama (promiň, jestli to jako reklamu bereš)..)

2 McClury^ McClury^ | Web | 25. května 2012 v 17:27 | Reagovat

promiň, před pár minutama mi na můj blog šla kámoška a píše všem tohle..Ostatním píše i dost hnusný věci..Takže to nahoře jsem já nepsala:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama