...........

Sweet Killer - 1. kapitola

30. května 2012 v 18:29 | Fan povídky |  Sweet Killer
Název: Sweet Killer
Hl. postavy: Bianca, Alexander, Birkhoff, Michael, Nikita
Žánr: FanFiction k seriálu Nikita
K ději: První kapitola trochu kratší a o ničem, ale přiště to bude lepší :)
...
Klap.. klap.. klap.. ozýval se klapot podpatků v téměř prázdné uličce, když jsem pomalu kráčela k muži, který ležel na zemi a marně se snažil nadechnout. Zastavila jsem se až u jeho hlavy, tak aby mi stín kryl obličej, který jsem k němu sklonila. Nemohl poznat, kdo jsem. Nemohl ve mně poznat tu holku, co vzal dnes dopoledne na oběd.
"Omlouvám se," řekla jsem sotva slyšitelně, namířila mu pistolí na srdce a stiskla jsem spoušť. Měla jsem namontovaný tlumič, takže se neozvala žádná velká rána, která by mě mohla prozradit, ale věděla jsem, že jsem neminula. Neprozradil mi to jeho překvapený výraz, ani jeho vykulené oči, ale fakt že jsem ještě nikdy neminula cíl. Bez pocitu viny nebo lítosti pozoruju, jak z něj odchází život a zůstává tu jen tělo. Zůstala tu jen prázdná schránka.

"Cíl eliminován," oznámila jsem do handsfreečka, který jsem měla schovaný pod vlasy.
"Dobře. Roan už po tobě jede uklidit," stihla jsem ještě zaslechnout Birkhoffa, než jsem ten aparát vypla a sundala z ucha.
S povzdechem jsem odtáhla tělo ke zdi a sama jsem se posadila kousek od něj. Z kabelky, kterou jsem měla pověšenou přes rameno, jsem vytáhla malý notýsek. Nalistovala jsem si třetí stránku a za číslo 13 jsem napsala jméno Daniel Evans a udělala k němu jednu hvězdičku. Počtem hvězdiček určuju, jak bylo daný cíl eliminovat. Jedna hvězdička znamená, že jsem se nemusela téměř vůbec snažit. Dvě hvězdičky už byl těžší úkol, na kterém jsem si musela dát už většího majzla. A tři hvězdičky znamenají nejtěžší stupeň odstranění, kvůli kterým musím žít v utajení.
Pohled se mi stočil k Danovi a ze rtů mi unikl povzdech. Vlastně ani nevím, proč byl hrozba. Byl to opravdu milý a hodný pán. Nechápu, proč se ho chtěl někdo zbavit.
...
"Pane, nemáte pár drobásků?" oslovila jsem procházejícího starouška a zvedla se z chodníku. Starý pán se na mě ani nepodíval a šel dál. Nešťastně jsem se zhroutila zpátky na zem, kde jsem se klepala zimou.
"Slečno, jste v pořádku?" oslovil mě muž v černém obleku a dlouhém černím kabátu, který měl u krku rozeplý. Měl krátké hnědé vlasy, hnědozelené oči a krátké strniště kolem úst.
"Ano, jen je mi zima," a na potvrzení slov jsem se roztřásla, a aby to mělo ten správný efekt zakručelo mi v břiše.
"Nechcete si se mnou dát něco k jídlu?" mile se na mě usmál a rovnou mě chytil za loket a pomohl mi vstát. Nečekal na moji odpověď a už mě táhl do malého bistra, u kterého jsem seděla a čekala na něj.
"Dáme si jeden snídaňový talíř s palačinkami a dvě kávy," objednal nám a oslnivě se usmál na servírku, která si mě znechuceně prohlížela. Nedivím se jí. Potkat se někde v noci asi bych utekla s jekotem. Měla jsem dlouhé mastné a zacuchané vlasy, které jsem skrývala pod velkou hnědou pletenou čepicí, která měla spoustu barevných záplat. Na sobě jsem měla roztrhané ošlapané dříny a hnědý proděravěný kabát. Na rukou jsem měla prstové rukavice, které se na konci prstů párali. A abych řekla pravdu, tak jsem ani dvakrát nevoněla. Spíš jsem ohavně smrděla.
Nebylo mi to zrovna příjemné, ale nedalo se s tím nic dělat. Bylo to moje krytí.
"Nebude vám vadit, když si odskočím?" zeptal se vychovaně. Jen jsem zavrtěla hlavou a on odešel na pány. Nenápadně jsem se rozhlédla, a když jsem si byla jistá, že nás nikdo nepozoruje, vytáhla jsem mu z kapsy u kabátu, který nechal na židli vedle mě, mobil. Ze strany jsem do něj zastrčila flanku a přetáhla si na ní kontakty, výpis volání a diář. Hned jak to bylo hotové, vrátila jsem mobil do kabátu a pustila se do těch lívanců, které předemě postavila servírka.
Měla jsem snězenou polovinu porce, když se vrátil.
"Je mi líto, ale budu muset jít," omluvně se na mě usmál a oblékl si kabát. Ještě než odešel, zaplatil za mou snídani a své kafe, které si vzal sebou.
"Děkuju," křikla jsem ještě za ním.
...
Uslyšela jsem blížící se kroky. Nenápadně jsem se u zdi postavila a namířila zbraň na příchozího.
"To jsem já," promluvil ke mně hluboký hlas. Roan. Náš hlavní čistič. Sklonila jsem pistoli, přestože mu moc nevěřím. Ten chlap by klidně zabil svojí mámu, kdyby ho o to Percy požádal. Percy je náš šéf. Vede tuhle organizaci už pár let a připadá si všemocný. Ve skutečnosti to je šedesátník s bílými vlasy, kterého vidíte pouze ve značkovém obleku.
"Fajn. Mě už tu nepotřebuješ, takže půjdu. Hlášení pošlu Percymu zítra," oznámila jsem mu, na nic nečekala a odešla. Ještě za mnou něco zakřičel, ale já ho ignorovala.
Vytáhla jsem si z kabelky mobil, do kterého jsem zapojila sluchátka a ty si pak zase strčila do uší. Spokojeně jsem se usmála, když jsem zjistila že mám zapnutou svojí oblíbenou písničku "Fighter" od Christiny Aguilery. Došla jsem k autobusové zastávce, ale když jsem zjistila, že další autobus jede až za hodinu tak jsem se rozhodla, že raději půjdu pěšky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama