...........

Can love you more than this 14.

6. června 2012 v 15:00 | Fan povídky |  Can love you more than this
Pořád jsme se líbali. A vůbec nám nezáleželo na čase. Až jsem si najednou uvědomila že mu to nesmím dělat tak lehké. Odtáhla jsem rty od těch jeho. "Stalo se něco?" zeptal se. "Pořád se na tebe zlobím." Řekla jsem mu. "Co mám udělat, aby mi bylo odpuštěno?" najednou se začali otevírat dveře. Dovnitř vešla An. Já byla prakticky polonahá a seděla jsem na stole před Harrym. Vešla dovnitř, a vykulila oči. "Co-co, to tady děláte?" podívala se na mě a na mé zničené šaty, a na Harryho. Harry se otočil aby odpověděl, jelikož mě na odpověďi nezbývala síla. "Jen jsme si...povídali."


"Tomu vám tak uvěřím. Co se ti stalo s šaty?" ukázala jsem na okno. "Ty jsi vážně chtěla vylézt oknem? Přinesla jsem vám něco na posilnění. Ale jak tak vidím, měla jsem raději přinést něco na oblečení. No, ale ještě že tady mám něco náhradního." Harry popostoupil a promluvil. "Moc mě těšilo An. Já teď budu muset jít." "Mě také těšilo. Doufám že jsme na zítřek domluveni." "Samohřejmě. Sejdeme se tady." A otočil se směrem ke dveřím, a najednou se zastavil a zeptal se mě "Co tvá odpověď?" "Však ty něco vymyslíš." A usmála se na něho. A on se usmál na mě a pomalu pokračoval pryč.

An za ním zavřela. A podala mi šaty. "Nic lepšího tady nemám." "To bude stačit, děkuji." Řekla jsem jí, a ona se posadila. "Teď bych ráda věděla co se tady dělo. A pravdu." Chvilku jsem přemýšlela o tom jestli jí mám říct pravdu, až sem dospěla k názoru že by to ze mě stejně vytáhla a já se potřebovala někomu svěřit. Slezla jsem se stolu. "Tohle se určitě neudělalo samo." Řekla. "Za to stejně můžeš ty. Kdybys náš tady nezamkla, tak by k ničemu z toho nedošlo." "A nejsi ráda?" "Ze začátku jsem nebyla. Jen, on mi řekl že si mu o mě říkala." "Promiň. Asi sem to neměla dělat. Ale přišlo mi to fér, aby to věděl. Doufám že na mě nejsi naštvaná." "Nejsem. Hoď to za hlavu." "Dobře, a hele, ještě si mi neřekla nic o tom co se tady stalo." A najednou jsem si uvědomila, že chci mít své tajemství. "Vůbec nic závažného." Odpověděla jsem a usmála sem se. "Budu ti věřit." "Když jsme tady už skončily, mohly byjsme jít konečně domů? Víš byli jsme tady zavřený přes hodinu a já bych si už ráda lehla." "Jasně. Nic už tady nepotřebuju." Vzala klíče a šli jsme.

Vyběhla jsem na horu a praštila sebou do postele. Byla jsem hrozně unavená, a navíc jsem se chtěla ještě dojít podívat do bytu, ale nějak jsem na to zapomněla. Zítra přijedou kluci. Všichni mi tak strašně přirostly za tu dobu k srdci. Potom jsem si vzpomněla že mám ještě něco na práci. Objednat si šaty a všechno okolo. Vstala jsem z postele. An zrovna něco dělala. "Mohu tě vyrušit?" "Samohřejmě." "Já jen že jsi říkala, kdy budeme nakupovat." "Jo, tohle, pokud to nevadí, vybrala jsem hodně věcí, za tu hodinu co jste byli v kanceláři. Doufám že se budou líbit. Mimochodem, málem bych zapomněla, zítra, pokud chceš se koná jedna benefiční akce. My s tátou tam jdeme, pokud bys chtěla můžeš tam taky." "Páni. Zítra ale přijedou..." "Je to večer. Samohřejmě si můžeš i někoho přivést."

Chtěla jsem jí říct že jestli si myslí že s Harrym chodím, tak je na omylu, a to by vážně byla. Jen pokud myslela tím ' můžeš i někoho přivést.' to že přivedu Harryho, a ona navíc netuší co se stalo. Koukla se na mě. "Samohřejmě nemusíš. Šaty by měli přivézt dnes večer. Vlastně všechno." "Ok." Řekla jsem a odkráčela opět do pokoje. Nevěděla jsem co budu dělat. Tak jsem otevřela laptop. Ovšem. One Direction hýbou světem. To by mi nevadilo, ale to že jsem na hlavních stránkách internetových médií, to trochu ano. Sice jsem byla unavená, ale nemohla jsem tady jen tak sedět a nic nedělat. Šla jsem se projít. Bylo něco okolo páté hodiny navečer.Chtěla jsem jít někam kde je klid. Ale najít v New Yorku nějaké klidné místo byl problém. Tak jsem se jen tak procházela městem. Byl tam už docela klid.

Šla jsem poloprázdnou ulicí a koukala se do vytrýn obchodů. U jedné jsem se zastavila. Asi pět minut do ní koukala a najednou slyším jak na mě někdo mluví. "Podepsala byjste se nám, prosím?" otočila jsem se a zamnou stály čtyři holky ve věku okolo 15. Usmála jsem se na ně. A řekla "Já? Vždyť já nejsem žádná hvězda." "Ale jste na titulce s Harrym Stylesem!" dořekla to a spolu s dalšími začali pištět. "To možná jo, ale.." "A líbáte se!" "ale to neznamená že jsem někdo slavnej." "Věřte, teď pro alespoň polovinu světa už jste." "Dobře, tak kam se vám mám podepsat?" podali mi noviny. Podepsala jsem se a usmála se na ně. "Vyfotila by jste se s námi?" trochu jsem zaváhala ale potom jsem řekla "proč ne." Vyndali foťák a všichni jsme se namáčli do jednoho objektivu. "Děkujeme moc."

A zaslechla jsem "né, ty se jí zeptej!" "proč já? Já se ptám vždycky!" "no dobře tak já." "Mohli byjsme se na něco zeptat?" "Jen do toho." Řekla jsem. "Vy jste potkala všechny z One Direction? Nevíte teď kde zrovna jsou. Slyšela jsem že Harry je teď tady v New Yorku." "Ano, potkala. Pokud jsi to slyšela.." "A jsou tak skvělý, nebo ještě skvělejší? Takže to znamená že je tady!" "Samohřejmě! Ona s ním chodí, musí to vědět!" řekla další. "Moment. Já sem nic neřekla. A za další s ním nechodím." "Ale..vždyť jste se líbali! Já bych s ním chodila hned!" začala jsem se smát. "Jde vidět, že ještě nic nechápete. K chození nestačí pouhý polibek." "Všichni říkají že to byl opravdový polibek! Nebo ne?" nad touhle otázkou jsem se musela zamyslet. Ale za okamžik jsem znala odpověď "Ano, to byl." "A líbá Harry pěkně?" "Nejste nějaké redaktorky, či co?" "Ne, to nejsme." "Zjistíte to sami, až ho políbíte. Třeba budete mít štěstí." "Nechcete někam zavéct? Známe to tady jako svý boty!" "Na žádný určitý místo nejdu, ale co byjste doporučovali?" sakra, proč se ptám 15 letých holek co by doporučovaly? Jo, vypadá to že jsem vážně unavená. Měla bych si jít lehnout. "Víte co, já raději půjdu domů. Jsem dneska vážně unavená. Těšilo mě." "Mějte se!" zakřičeli na mě a jak jsem odcházela, vypadali že jsou opravdu nadšené. Doufám že jsem toho moc neřekla.

Došla jsem do svého pokoje padla do postele a tentokrát se vůbec nehla. Už mě nezajímal fakt že takhle promarním svůj drahocenný čas, zajímalo mě jenom jedno: spánek.

***

Zapípal mi budík, který jsem si navečer nastavila. Bylo 7:30. Musela jsem se rychle upravit, jelikož kluci zanedlouho přijedou. Sice jsme si s Louisem řekli že na ně počkám jinde, ale rozhodla jsem se že na ně počkám přímo na letišti. Měla jsem tolik času. V tom někdo zaklepal. A otevřely se dveře. Byl to táta. "An říkala že máš někam namíříno, nechceš tam hodit?" "Jo, jasně. Díky. Potřebuju na letiště." "Ty někam jedeš?" "Ne. Prozatím nikam. Myslím že se tady pár týdnů dokonce i zdržím." "Dobře. Za 45 minut vyjíždím, teda šofér přijede, tak ať si připravená." "Dobře." Dořekla jsem a zavřel dveře. Otevřela jsem dveře do koupelny abych se vysprchovala a upravila.

Vyfoukala jsem si vlasy, a otevřela dveře. Na posteli mi ležel papír se vzkazem: "Nové šaty jsem ti dala do skříně, kterou najdeš za dveřmi." Otočila jsem se a uviděla dveře. Šla jsem k nim abych je otevřela. Když jsem je otevřela, nemohla jsem tomu uvěřit. Má vlastní skříň. Bylo tam snad úplně všechno, bylo to tak velký.Vešla jsem dovnitř a na sedadle jsem uviděla položený nový mobil a k tomu vzkaz. Byl tak krásný. Skříň byla dokonce rorozdělena podle věcí ke každé příležitosti. Bežela jsem ke skříňi s letními šaty. Bylo jich tam nejméně tucet. Chvilku jsem rozmýšlela jaké si vemu, ale jelikož mi nezbývalo tolik času vybrala jsem jedny. Byli tmavě modré.Oblékla jsem si je a šla se pořádně učesat a vzala si sluneční brýle. Rychle jsem seběhla dolů, kde na mě už táta čekal. "Sluší ti to." "Díky." A usmála jsem se na něho. A pokračovala za ním do auta. Stálo tam černé BMW. Bylo dokonalé. Řidič mi otevřel dveře a já si sedla.

Jeli jsme asi 10 minut. A najednou auto zastavilo. "Už jsme tady." Řekl řidič a opět mi otevřel dveře. Vystoupila jsem. A auto odjelo. Šla jsem dovnitř. Chtěla jsem zavolat Louisovi, ale v tom jsem si vzpomněla že má asi vypnutý mobil. Napsala jsem mu tedy sms. A šla dál. Najednou jsem se otočila a viděla jsem za sebou pár holek. A je to tady zase. Pomyslela jsem si, a doufala že to tak nebude. Pomalu se ke mě přibližovaly, až byli přímo u mě. "Podepsala by jste se nám?" bylo jich tam asi 10, a já neměla moc času, ale nechtěla jsem být zlá. "Jistě." A dále sem raději nic neříkala. Až se ke mě začalo přibližovat čímdál tím víc lidí. Čekala jsem na zázrak, který se ke mě nehlásil.

Je ale pěkné mít fanoušky, kvůli...co bylo vlastně to co jsem dokázala? Líbala Harryho? To musí být ale poměrně hodně holek známých, když každá která líbala Harryho takhle zářila u fanoušků. Pomyslela jsem si. A tajně čekala na záchranu.Nechtěla jsem aby mě začali nesnášet. Tak jsem se každé z nich podepsala. Najednou jedna z nich začala pískat. Zvedla jsem hlavu a všichni ostatní se na ní otočily. Já ale nic neviděla. "To byl..." všichni jí zase začali ignorovat a opět se otočily na mě. Nevypadala jsem moc nadšeně. Najednou jejich obličeje zrudly. "Co se na mě tak divně koukáte?" řekla jsem jim, ale jejich dech byl fuč. "Co se vám stalo?" pořád jsem nic nechápala. Najednou se za mnou ozval velmi známý hlas. "Vypadá to, že to zvládáš dobře." Otočila jsem se. Stál tam Harry. A pak jsem se znova otočila na všechny ty holky. A koukla jsem na tu co předtím začala pištět. "Jeho si viděla?" ta jen začala přikyvovat. Divně jsem se na ní podívala a pak jsem se otočila opět na Harryho. "Co myslíš? Už si ani nemůžu zajít na letiště!" "Zvykej si." "A na co prosímtě?" "Na tohle. Mimochodem, co tady děláš? Jedeš někam?" "Na to si asi člověk nikdy nezvykne, teda pokud není...ty. Já sem přijela naproti..." otočila jsem se "...kamarádce." "Aha, tak to musí být asi hodně dobrá kamarádka." "Ano, to je velmi dobrá kamarádka." "Ještě nikdy jsem je neviděl jen takhle koukat. Vždycky po mě skočily, né že bych to přivolával." Zapípal mi mobil.

Zpráva od Louise. "JSME TADY. KDE JSI?" "Kamarádka přijela. Budu muset jít. Mějte se holky." a otočila jsem a šla dále. Harry mě následoval. "Ty jsi mluvila o kamarádce nebo o klukách?" "Jé, ty jsi opravdu chytrý kluk. Proč jinak bych tu asi tak byla?" "Letiště slouží i k jiným věcem, třeba..." "Třeba jakým?" "Teď si na žádnou z nich nepamatuju." "Nepamatuješ? Na nic dalšího se raději ptát nebudu, nechci mít zlé sny." A on se na mě jenom uculil. Už to dělá zase. Pomyslela jsem si, a rozhodla jsem se to ignorovat. Teda, kdyby to šlo. "Co se tak culíš?" "Jen mě napadlo..." "Tak to rychle pusť z hlavy. Ty tvé 'letištní věci' dělat nebudu." "Ne, to jsem sice nemyslel, ale škoda. Myslel jsem jestli bys nechtěla někam zajít?"

Autor: Lens
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama