...........

Can love you more than this 19.

29. září 2012 v 14:15 | Fan povídky |  Can love you more than this
Tidít :D Máte tady zpožděnou kapitolu :) Nebýt Verů, tak jí máte až v neděli, jelikož bych se k tomu nedokopala :D snad se bude líbit :)

Beth odešla a já jsem šla spát. Dnešní den byl vážně bláznivý. Ještě musím vymyslet to, jak řeknu Annie, že odjedu o týden dříve a že sebou vezmu její dvě dcery.
Vzbudilo mě kokrhání kohouta a ranní sluníčko, které mi svítilo přímo do obličeje. Vůbec se mi nechtělo vstávat. Už vím, co si nikdy nekoupím - Kohouta. A pořád tam ječel. Že mě donutil vstát. To bylo snad za trest. Upravila jsem se a šla dolů, a cítila jsem se, jako kdybych se včera opila do němoty, a bolela mě hlava. Přišla jsem ke stolu, kam se všichni hrnuly a Beth začala ječet na Jannet. Myslela sem že umřu. A zařvala jsem "Hlasitěji by to nešlo?" v tom se otočila Annie. "Jakpak jsi se vyspala?" "Docela dobře. Ale chtěla bych s tebou o něčem mluvit." "Nejdříve se ale nasnídáme, ne? A Cath? Dneska zajdi s Jannet za krávami." "Jen bych se tě chtěla zeptat na to jestli bych nemohla jet o týden dřív do Londýna? Spolu s holkami." "Tvůj trest ti nezněl jasně?" promluvila s plnou pusou. "Pokud chceš holkám splnit jejich sny tak ne." "A jaké sny by to měli být?" "Velkoměsto. Vzdělání a poslání." "Ty dvě mi zní jasně, ale co by mělo být za to poslání?" "Poslání fanouška, a já mám dobré kontakty." "Ještě se uvidí." Najednou venku zatroubilo auto. "Já se tam dojdu podívat." Řekla jsem. A vyšla hlavními dveřmi. A uviděla auto, podobné tomu jaké má Harry. Moment. Vždyť to je Harry. Rychle jsem běžela k autu. Auto ale bylo prázdné. Tak jsem šla dál, jestli ho někde neuvidím. Prošla jsem to všude okolo, a nikde sem ho neviděla. Tak jsem šla ještě dál. A najednou jsem zahlédla postavu, která se pohybovala u koňí. Byl to on. Šla jsem směrem k němu. Zrovna si hladil toho zabijáka, na kterém jsem seděla. Blížila jsem se k němu. A najednou stála u něho. Za jeho zády. A dala mu ruce na oči. Otočil se. "Přijel jsem tě navštívit." "Nějak rychle." "Tak řekněme, že jsem měl čas, a přijel jsem tě vysvobodit." "Vysvobodit by ses měl sám, jakmile vejdeme do domu, začne ródeo." "To jsem tady tak populární?" "No u mých sestřenek jo. Hlavně u té jedné."
"Tak to bych se měl asi někam schovat, ne?" "Na to už je trochu pozdě." Mluvily jsme potichu a přitom se na sebe upřeně koukali. "Bohužel nikam jet nemůžu." "Jakto? To zlatovláska taky nemohla opustit svou věž?" "Tak na blondýnky, jo?" "To ty nevíš? Blondýnky jsou má úchylka, třeba jako kočky." "Bohužel mi není 40, tak nemám šanci a navíc nejsem blondýnka a ani kočka." Zavtipkovala jsem "Po tomhle bych se taky mohl urazit." "ale stejně neurazíš." Vyplázla jsem jazyk. "když jsi to ty." Usmál se a ukázal zase ty své psí oči. On věděl co na mě platí. Pomalu se ke mě přiblížil až byl přímo u mě. "tak co tady plánuješ dělat?" "Pro dnešek podojit krávy." Začal se smát. "čemu se tak směješ? Stejně za všechno můžeš beztak ty!" "ale, ty taky." "To je vedlejší, hlavní je že ty hlavně. A dobře, předhodím tě lvům." "To bys mi neudělala, ne?" "Když jsi to ty." Vzal mě za boky a přitáhnul mě ještě blíž k sobě. "tohle nebudeš mít tak lehké jako minule." Pošeptala jsem mu. "Uvidíme." Řekl a začal mě líbat. A já ho také obejmula a začala ho líbat též. Chybělo mi to. I přesto, že sem to zažila naposledy asi před třemi dny. Naklonil se a svalil se semnou do trávy.
A pořád jsme se líbali. Neustále mě objímal, a já jeho také. Bylo to tak krásné, ostatně jako vždycky. Najednou jsem uslyšela hlasy. Vyvalila jsem oči. A nenápadně se koukla do dáli. Byli to dvojčata. "Musíš se někam schovat." Řekla jsem potichu Harrymu. "A kde by ta schovka dle tebe měla být?" rozhlédla jsem se a nikde nic nebylo. "Tak já jim jdu naproti a ty tady zůstaň!" "Dobře." Řekl. Seběhla jsem dolů z kopce až jsem u nich byla. "Holky, kam to jdete?" "Nevěděli jsme kam si šla a kdo to je." Řekla Jannet "Ale nikoho jsem nenašla. Můžete jít opět do domu." "Jsi nějaká uběhaná, stalo se něco?" zeptala se Beth. "Vůbec nic." Usmála jsem se. Myslela jsem si že mi to sežrali i s navijákem, ale opak byl pravdou. Beth opět promluvila. "Koho tam máš?" "Koho bych tam měla asi tak mít?" docházeli mi nápady a věděla sem že je jen tak něco neodradí. Asi sem to musela risknout. "To auto je mi nějaké povědomé. A má i Britskou značku! Ty tam máš nějakého kluka!" pověděla Beth. Nic mě nenapadalo, takže jsem jim to říct musela. "Dobře. Mám tam kluka. Stačí?" "Kdo by si nechal dovézt auto z Británie, to by musel být někdo slavný." "Už to nepitvej." Řekla jsem jí. "Pojď Jannet, jdeme nahoru." "Holky, není dobrá chvíle, vím že jste ve věku, kdy chcete všechno vidět, ale co trochu soukromí?" "Beth. Cath má pravdu. Pokud nám ho bude chtít představit udělá to." "Alespoň někdo komu to dneska myslí." Řekla jsem "Dobře." Řekla Beth. A mě spadl kámen ze srdce.
A šla jsem nahoru za Harrym. Ležel tam v trávě. "Tak co? Nesežerou mě zaživa?" "Dalších 10 minut nejspíš ne. Ale co se uděje dále, to nevím. Měli bychom jít." "A to sem před nimi nedávno utíkal." "Nemáš být tak oblíbený." "Já za to snad můžu?" "Lepší teď než později, protože semnou jednou do Londýna." Neustále ležel v trávě a najednou zvedl oči. "Doufám že si jim nic neslíbila." "Řekněme, že tak trochu, vadí?" a ukázala jsem psí oči. Chvilku se zamyslel. "A co si jim to vlastně naslibovala?" zeptal se vážně. "že semnou půjdou na maturitní ples." "Jenom? Není v tom ještě něco víc?" "Možná to že jsem jim slíbila, že se dostanou na váš koncert v Tennessee, o letních prázdninách. Vlastně bych jim ráda ukázala Londýn." "Jak velkorysá. A to je znáš jak dlouho?" "Jsou to moje sestřenice, a já odmítám aby žily v tomhle. Oni si zaslouží jiný život. Mají sny. A já bych jim je ráda pomohla zrealizovat. Ty to snad musíš chápat." "Ano, já měl sen, a dodnes ho žiju, ale sny se neplní jen tak, myslíš že kdybych se nesnažil tak bych byl tam kde jsem teď? Sny jsou hlavně o úsilí." A po tom sem začala pochybovat o tom jestli ty dvě by dali do svého snu tolik úsilí. Jannet, o ní jsem byla přesvědčena, že ano. Ale o Beth jsem měla velké pochybnosti. "Doufám, že mi pomůžeš. A neříkej mi že ne. Jelikož ty jsi jedna část snu." "Co za to?" uculil se na mě. "To že nezavolám Louisovi a neřeknu mu co tady děláš." "Dobře, jsme dohodnuti." Řekl rychle. "Ty se bojíš Louise?" "Víš jak bolí, když od něho schytám pohlavek?" "Ještě že jsem holka. Mimochodem, chceš tady být až do noci, nebo jít semnou dolů? Jelikož nic jiného ti nezbývá."
"A dojit krávy?" "Můžeš to udělat za mě. Díky že se nabízíš." A otočila jsem se a sbíhala dolů po kopci. "Já se ale nenabízel! Počkej!" ale já sem ani nezastavila, a asi proto se rozběhl zamnou. A chytil mě. Zapištěla jsem. A spadla do trávy. A neskutečně jsem se smála. "Jsem v klidu." Řekla jsem celá červená od smíchu. "Ale já asi nějak ne." A ukázal očima na ty dvě, které se opět blížily. "Tak teď se svému trestu nevyhneš." Řekla jsem. "Co jsem udělal?" "Ještě pořád u mě máš neodpustěné věci." A vyplázla jsem na něho jazyk. "Ó můj bože!" zaječela Beth a běžela rychle k nám. "To je..." "Už je to tady zase." Řekla jsem sklesle. "Ale ty ho nevidíš?! Cath!" "To mám za to že trávím příliš mnoho času s teen dívkami." A pořád jsem ležela v té trávě. "Klídek." Řekl jí Harry. "Jak jako klídek? To se musí dozvědět všichni co znám!" "To bych ti neradila. Harry se tady totiž nezdrží dlouho, že?" "Ale já myslel, že semnou pojedeš do Londýna." Řekl zmatený. "Možná sis toho nevšimnul, ale nějak se odtud nemůžu ani hnout." "My mámu přemluvíme! Ale musíme jet s vámi!" řekla opět Beth. "A co škola?" "škola počká, a navíc už máme všechny známky uzavřený." "Prosím!" vložila se do toho Jannet. Harry na mě kouknul pohledem 'jen to ne.', ale já sem měla nutkání ho neuposlechnout. "Dobře! Jen bych ráda věděla jak to dokážete udělat, když se ani nedokážete dostat na koncert." "To nech na nás." Řekla Beth a rychle bežela do domu a za ní se hned vrhla Jannet.
"To jsi udělala schválně!" konečně jsem se zvedla z trávy a posměvačně jsem se na něho usmála. "Co jsem komu udělal?" "Vždyť máš rád blondýnky, ne?" "To sice jo, ale dávám přednost spíš modelkám." "To svědčí o tvém charakteru. A to si říkáš 'obyčejný' kluk." Otočila jsem se a šla směrem do domu. "Samohřejmě, že jsem to tak nemyslel." "To ti nežeru." Řekla jsem, ale nebyla jsem naštvaná. Protentokrát. "Dobře! Tak na mě buď zase naštvaná, ne? To mám za to že jsem přijel!" otočila jsem se a šla směrem k němu. A dala mu facku. A zase jsem šla pryč. "Za co to bylo?" "To bylo za to, že lituješ svých rozhodnutí. A nikdo tě do toho nenutil!" "A to mi hned musíš dávat facku?" "Abyses trochu probral. A budu ti dávat pokaždé facku, když budeš říkat nesmysly, a budeš moc hrdý!" "Já nejsem vůbec hrdý! To ty jsi arogantní!" otočila jsem se a šla jsem opět k němu. "To ať tě ani nenapadne!" řekl a začal se bránit tím že mi chytnul za ruce. A já se začala vysmykávat. "Ty jsi mi řekl že jsem arogantní!" "Nemám rád násilí. A jo přesně to jsem řekl." "A dle čeho smýšlíš?" "Víš že ani nevím? Možná proto že jsi tak nadutá." "To říká člověk, který je..." najednou jsem nevěděla jak ho nazvat. A začala jsem se vztekat. "Pusť mě! Budu řvát!"
"A jediný kdo ti pomůže, bude támhleten kůň." "Ten mi nepomůže! Ten mě málem zabil, tak proč by mi chtěl pomáhat!?" byla jsem tak naštvaná. "A nikam nejedu! Já tady budu žít! Jo a do Londýna už nikdy nepojedu!" "To myslíš vážně? Já jsem sem pro tebe přijel, ještě před chvilkou jsi mi tady mluvila o civilizaci a teď mi říkáš že tu chceš žít?" "Nikam nejedu! A ne! Nebudu tady žít! Nikdy! Jen jsem tě chtěla naštvat a chtěla sem abys mě pustil!" "A co sestřenky? To jim nechceš pomoc?" zatvářil se panovačně. "Už s tebou nebudu mluvit! Nikdy!" "To vydržíš?" "Otázkou je jestli ty ano!" "Ale já sem ti nic neslíbil." A držela jsem svůj slib a nemluvila jsem s ním. A najednou jsem se vysmykla a tu facku jsem mu dala. A podívala se na něho naštvaně. A on si hladil tvář. Nebude to mít semnou snadné. Tentokrát ne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama