...........

Can love you more than this 20.

2. října 2012 v 14:16 | Fan povídky |  Can love you more than this
Sem trochu zmatená :D Takže tohle nebude kapitola 15+ :D to bude až 22, kterou tu budete mít za týden, jelikož zítra přidám další :D je to hrozný no :D ale tak čtete to..:D a já sem ráda, :D fů kvůli tomu hokeji už nestíhám psát sakra :D no nic, užijte si to, dá li se to tak říct :D

Běžela jsem dolů do domu. Vběhla jsem dovnitř a zabouchla za sebou dveře. Dvojčata na mě koukala. "Co je?" zeptala jsem se jich. A obě se tvářily mile. "Můžeme jet do Londýna!" najednou jsem se zatvářila udiveně. "Ale až zítra." Řekla Jannet. "Kde je Harry?" řekla Beth. "Hojí si svou duši. Ikdyž je to zbytečné. A taky ho asi bolí obličej." Beth se zatvářila jako ďábel. "Ty mi biješ mého idola a budoucího manžela?!" "Zasloužil si to. A nemluvím s ním! A to s tím manželem: Hodně štěstí!" Najednou se otevřely dveře, byl to Harry. Koukla jsem se na něho jako na vraha. A rychle bežela po schodech nahoru až do mého pokoje. A on se na mě podíval, jako by mi ulítly všechny včely. Zabouchla jsem dveře.
A pokládala si otázky typu: Co si o sobě vůbec myslí? Asi že je vtipný, když řekne že by chodil jenom s blonďatýma modelkama! A ještě mi říkat že jsem Arogantní?! Ty facky si zasloužil! Teď a ani nikdy jindy dolů jít nehodlám! Začala jsem chodit po pokoji sem tam. A najednou jsem uviděla, jak venku začalo pršet. A já to nemohla v tom pokoji vydržet, ikdyž jsem sama sobě řekla že tam zůstanu navěky. Vůbec jsem si neuvědomila že jdu do takového deště jenom v tričku, ale v tu chvíli jsem si neuvědomovala nic. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu, a vůbec mi nevadilo, že mi na ní kápne několik kapek deště. To jsem si alespoň myslela. Běžela jsem dolů po schodech a obula si boty. Harry se očividně v obýváku dobře bavil. Vyběhla jsem ven, a běžela deštěm. Který každou chvilkou začal ještě víc. Běžela jsem nahoru po stráni. Boty mi začali klouzat, ale běžela jsem dále. Až jsem doběhla na místo, které bylo hodně vzdálené farmě. Najednou jsem se zastavila. Pršelo ještě docela dost a nějak to nechtělo přestat. Nikde nebyl žádný přístřešek. Šla jsem tedy dále. Nakonec jsem to vzdala a navíc jsem byla už celkem daleko. Vzala jsem to tedy zpátky. Už jsem měla v dohledu farmu, tak jsem zrychlila krok a najednou mi to podklouzlo. A poté si už nic nepamatuji.
Asi jsem tam ležela celkem dlouho, jelikož když jsem se probudila, ležela jsem ve své posteli. A byl už další den. Otevřela jsem oči. Měla jsem na čele mokrý šátek. A nebylo mi zrovna nejlíp. Bolela mě hlava. Rozhodla jsem se, že vstanu. Koukla jsem se do zrcadla. Vypadala jsem hrozně. Ostatně jako obvykle. Takže jsem se šla převléknout. A spokojeně vyrazila dolů po schodech. Bylo už deset hodin. Všichni byli fuč. Úplně všichni. Tak jsem se rozhodla jít ven. Otevřela jsem dveře a na louce jsem viděla Harryho spolu s dvojčaty, jak hrají fotbal. Chvilku jsem se na ně koukala. Posadila jsem se mezi dveře. V tom ke mě přišla Annie. "Co tady děláš?" "Sedím?" "Měla bys ležet v posteli. Máme za tebe pomocníka." A ukázala na Harryho, který právě dával branku. "Za mě?" "Víš jak si nás vylekala, když tě Harry přinesl celou mokrou a bez vědomí? Tohle už nikdy nedělej!" "Jen sem se šla projít." "Kdo by se chodil procházet v takovém dešti? Ovšem, jako tvůj táta. Tvrdohlavá." "Já nejsem tvrdohlavá! Přestaňte mi všichni říkat, jaká jsem!
Já jsem úplně normální!" "Normální člověk by na sebe dával pozor a nedělal takové kraviny! Ono když ti to člověk neřekne, tak to nevíš!" nastala minuta ticha. Že by další osoba, se kterou se přestanu bavit? Na tohle jsem byla a vždycky budu háklivá. Na pravdu. Pravda bolí, říká se. Mě pravda jedině urazí. Vlastně i někdy zabolí. Zamračila jsem se na ní. Proč ostatní můžou být úpřímný a já ne? Ikdyž tohle vlastně není ani trochu pravda. Vlastně bych si měla položit trochu jinou otázku a to: Proč to že když ostatní jsou úpřímní, tak mi to tolik vadí a když já jim řeknu něco úpřímně tak mi to nepříjde ani trochu divné? "Co se na mě mračíš? Měla bys mu jít poděkovat, kdyby za tebou nešel tak kdo ví, jestli bys tady teď seděla." "Tak bych ležela no." "To není vtipné." "Já nevtipkuji." "Tak se o to ani nepokoušej."
Zamračila jsem se. "Ale já s ním nemluvím." "Trošku upni tu tvou hrdost, děvče." A šla dovnitř. Začala jsem si z nervozity kousat nehty. Chtěla jsem mu poděkovat, to jo, jenže teď by se mi vysmál za to, že s ním vůbec mluvím. Svou hrdost bych upla, kdybych na to měla. On mě nazval arogantní! To jsem nemohla přenést před srdce, ale já sem ho zase nazvala hrdým. V podstatě jsme si byli kvit. Popadla jsem odvahu a vydala se směrem na louku, kde Harry s dvojčaty hráli fotbal. "Ehm." Udělala jsem, abych je vyrušila. Všichni se na mě podívali. Včetně Harryho. "Chtěla bych ti poděkovat." "Nestojí to za řeč. Aneb ty semnou už mluvíš?" Já věděla, že se mě na to zeptá! Že já raději nedržela hubu! "Nemluvím. Jen sem poslechla Annie. Příjemnou zábavu." A otočila jsem se směrem k domu. A slyšela jsem malé zajíknutí. Opět jsem se otočila. Harry si sundal tričko, a začal kopat do míče. Obě holky na něho koukali, jako kdyby se před nimi zjevilo, něco zázračného. Nemohla jsem se udržet nic neříct.
"Jak dospělé se svlíkat před dvěma nažhavenýma puberťačkami." Kouknul se na mě. "Bylo mi horko." "Nejsem ta, co by ti to žrala. Je den po dešti, takže horko není. A teď mě prosím omluvte." A pokračovala jsem dále, až jsem došla k domu. Otevřela dveře a naštvaně vešla dovnitř. Ani nemám tušení, proč sem byla naštvaná. Ale to já sem někdy i bez zcela značného důvodu. A mě nikdo nezmění. Možná to bylo, proto jak si sundal tričko, aby omámil všechny okolo sebe, v jeho případě ty dvě potrhlé puberťačky. Chvilku jsem stála za dveřmi a hlavou se mi vířily myšlenky. Najednou ke mně přišla Annie. "Co se tak mračíš?" "Já? Já jsem úplně v pohodě." A jenom jsem mávla rukami a běžela nahoru. Zastavila jsem se u pokoje, a rychle seběhla zase dolu, do kuchyně, kde zrovna v tu chvilku byla i Annie. Popadla jsem jablko, jelikož mi začalo kručet v břiše. Dovnitř se vrhla Jannet. Koukla jsem se na ní jako na vraha. "Co je?" zeptala se mě. Pořád sem na ní tak koukala. "Mohla bys mi konečně říct, o co tu jde?" "Ty se snad ptáš?" "Hele! Já se na něho nekoukala!" "Dobře sem to viděla! Žádná výmluva nezabere." "Ale..." zastavila. "Mami, mohla bych si už jít sbalit?" "Jistě." Odpověděla Annie. "Sbalit kam?" zeptala jsem se. "Asi do Londýna. Kam jinam?" najednou jsem si uvědomila že dneska bych měla jet spolu s dvojčaty domů. "Asi sis ublížila, při tom jak si spadla." "Ale já nikam nejedu."
"Přeskočilo ti? Ještě včera si mluvila jinak!" "Včera bylo včera a dnes je dnes." "Cath! Když nepojedeš ty, my také ne!" viděla jsem jí na očích, že jí to mrzí. "Mě nikdo nebude říkat, jak moc jsem arogantní! Na to jsem až moc...jeďte si kam chcete! Já nikam nepojedu." A namířila sem si to do svého pokoje. "Cath! Tímto zničíš všechno!" a já dělala, jako bych jí neslyšela. V tu chvíli jsem byla tak strašně panovačná. Ale potom sem si uvědomila, že to kdybych jela, a celou cestu ignorovala Harryho, by bylo asi lepší, než tohle. Ale nechala jsem je v tom chvilku se koupat. To mají za to. Vy dobře víte za co.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama