...........

Can love you more than this 21.

5. října 2012 v 14:40 | Fan povídky |  Can love you more than this

Máte tu další díl :) těším se v neděli :D teda já ne :D vy možná :D

Chvilku jsem zůstala v pokoji, až mě to tam přestalo bavit a šla se projít dolů. Když sem byla u dveří ihned se na mě vrhla Jannet. "že si to nemyslela vážně? Prosím!" a začala plakat. "Můžeš se jít sbalit." "To znamená, že jedeš?" "Ještě nejsem plně rozhodnutá." "Ale co ten ples a všechno okolo?" "To je ještě za dlouho. A neplač prosím tě." A objala jsem jí. "Vím, že je to hlavně pro tebe důležité. Slibuji, že si to rozmyslím. A už prosím neplač." A pohladila jsem jí po tváři. A usmála se na ní. A vykročila ze dveří ven.
Šla jsem nahoru po stráni. A v uších mi hrála hudba. Šla jsem nahoru ke koňím. Přelezla jsem ohradu a přišla k jednomu z koňí, abych si ho pohladila. Byl tak krásný, celý bílý. Hleděla jsem mu do očí, a neuměla si ani představit co si o mě myslí. Potom jsem ho obejmula. Byl klidný. A zavřela oči. Přísahala jsem, že na koně už nikdy nesednu, ale nějaká tajná touha ve mně mi říkala opak. Došla jsem si tedy pro sedlo. A nasedla na něj. Když jsem říkala, že byl klidný, tak jsem nelhala. Na koni jsem jezdit neuměla, ale nějak se mi povedlo s ním hnout. Otevřela jsem dvířka. A vyjela pryč. Položila jsem mu hlavu na hřívu a zavírala oči, až jsem nakonec usnula.
Probudila jsem se, až když jsem spadla na zem z koně. Byla to rána, ale naštěstí nebyla tak tvrdá, jelikož jsem upadla do trávy. "Au!" vykřikla jsem a kůň na mě jenom blbě hleděl. "Ošklivý kůň!" vstala jsem a odvedla ho zpátky do ohrady. A pořádně jí zavřela. A šla zpátky dolů na farmu. Rozbolela mě hlava. Ano opět. Ale nebyla to jen tak nějaká bolest, byla to bolest z rány. Ale šla jsem dále. Najednou jsem uviděla Harryho, jak jde přímo ke mně. "To myslíš vážně? Ty nejedeš do Londýna? Proč? Je to kvůli tomu co jsem řekl? Nebo spíš kvůli tomu co jsi řekla ty?" "Teď na to opravdu nemám náladu. Je mi hrozně zle. A ano je to kvůli tomu co jsi řekl." Začala se mi motat hlava, ale šla jsem dále. A Harry za mnou. "Nemůžeme to hodit za hlavu?" "Kdyby ses mi například omluvil, tak možná." "Ale to bys nejdřív musela odvolat to, co si o mě ty řekla." Viděla jsem mlhu. "Dobře, omlouvám se." A najednou jsem cítila jak padám a ztrácím vědomí.
"Cath!" slyšela jsem Harryho slova a pomalu otevírala oči. "No konečně! Myslel jsem, že se ti něco stalo. Tohle mi nedělej. To už je po druhé za poslední dva dny." "Omlouvám se." "Nemusíš se omlouvat. Myslíš, že můžeš vstát?" "O tom zcela pochybuju." "No dobře." A nazvednul mě a pak mě vzal do náruče. "Jsi si jistá, že se semnou bavit nebudeš?" zeptal se mě. "Ty si vážně myslíš, že budeš mít vždycky všechno tak jednoduché, že?" namísto odpověďi na mě kouknul svýma krásnýma psíma očima. "To není fér. Nekoukej na mě tak." "Jak nekoukej?" "Tak jak na mě koukáš. Ty dobře víš jak, a ještě k tomu to děláš pořád. A myslíš si, že ti to všechno vyžehlí." A najednou přestal. "No dobře. Ale do Londýna pojedeš, ne?" "Tady už nezůstanu ani minutu! Zachvilku mě nějak zavřou za sebe ubližování si. Ty zvířata mě nemají rádi." "Aha. Copak se ti stalo tentokrát?" "Gravitace. Stejně za to mohl ten kůň. Blbě stál." Vymlouvala jsem se. A on vybouchl smíchy. Bouchla jsem ho. "Hej! Nesměj se mi nebo skončím znovu na zemi." "Dobře, dobře. To mi připomíná, kdy se mi omluvíš za ty facky?" kouknul na mě. "Až ty se mi omluvíš za to, co si mi řekl, jelikož jsem od tebe nic neslyšela." Zatvářila jsem se důležitě. "Dobře, omlouvám se. A to že jsem řekl, že jsi arogantní sem nemyslel vážně. Ikdyž někdy se tomu podobáš." "To já samohřejmě vím. Ale ty si taky někdy dost paličatý." "O tom nepochybuju. Někdy možná." "Určitě." Dořekla jsem a vyplázla jazyk.
Otevřel dveře od domu. Jannet rychle přiběhla. "Co se stalo?! Jsi v pořádku?!!" "Tvá sestřenka tak malinko omdlela, ale zdá se, že jí je už do řeči." Bouchla jsem do hrudi. "Au. To bolelo." Řekl mírně a položil mě na zem. "V pohodě?" zeptal se mě. "Snad." "Ale do Londýna jedeme, ne?" zeptala se Jannet "Letadlo letí za 2 hodiny, do té doby mi možná bude už lépe." a šla jsem nahoru do svého pokoje. Na to že jsem se málem zabila, sem se cítila celkem dobře. Sbalila jsem si všechny věci co jsem si přivezla. Vypadala jsem hrozně. Učesala jsem se a převlékla. Najednou někdo zaklepal. Byla to Jannet. "Neruším?" zeptala se "Jasně že ne." Usmála jsem se na ní. A vešla dovnitř. "Chtěla bych ti poděkovat, že jsi přehodnotila své rozhodnutí a doufám že to nebylo kvůli nám." "Popravdě jsem to plánovala trochu jinak. Ovšem, že to nebylo kvůli vám. Bylo to hlavně kvůli tomu že jsem byla tvrdohlavá, a to jak se Harry svléknul, mě nemálo naštvalo, a chtěla jsem...víš co? To je jedno. Důležité je, že vás mám obě moc ráda." "Cath. Ty jsi mi změnila můj pohled na svět. A myslím, že mi změníš celý můj život." "Svůj život můžeš změnit jenom ty sama." Usmála jsem se na ní. "Teď už se jdi konečně zabalit, ať můžeme vyjet." "Balila jsem celou noc." "A Beth taky?" "Ne, ta byla s Harrym." Vyvalila jsem oči. "Cože jsi to říkala?" vytřeštila na mě oči. "Zapomeň na to. Asi si špatně slyšela." Koukala sem na ní. "Možná jsem problémová, ale problémy se sluchem nemám." "Prosím udělej to pro mě, teď to prosím neřeš. Nic se nestalo. Harry není ten typ, který by si něco začínal se 14-ti letou holkou." "On možná. Ale ona by jistě neváhala. Ale dobře, teď to řešit nebudu. Pro tebe." Obejmula jsem jí. A pošeptala. "Tak si dojdi dát věci do auta." A ona rychle vyběhla. Vzala jsem si věci a šla také dolů. Harry už čekal u auta a koukal do mobilu. Rychle ke mně přišel, aby mi pomohl s věcmi. A otevřel mi dveře a jemně se na mě usmál. Ale já jsem byla zamyšlená. Celou cestu na letiště jsem neřekla ani slovo. Nebylo to jednoduché, ale nechtěla jsem to Jannet a i Beth zkazit. Přece jenom toho hádání se s Harrym bylo už hodně.
Když jsme dorazily na letiště, tak jsme vystoupily z auta a já sem šla přímo do odbavovací části. Alespoň jsem tam měla namířeno. Vůbec jsem si neuvědomila, že jdu sama, a že Harry s holkami se někam ztratily. A já taky. Rozhlédla jsem se a vůbec jsem neměla tušení, kde jsem. Ani mobil jsem neměla, vzpomněla jsem si, že mi ho Annie chtěla dát, ale nakonec k tomu nedošlo. Jo, tak teď jsem úplně v háji. Říkala jsem si. Běhala jsem po letišti jako divá. Úplně mi tlouklo srdce ze strachu, že se odsud nedostanu. Nakonec jsem si sedla na letištní sedadlo a začala plakat. Vůbec nikde jsem je neviděla. A letadlo letělo za necelých 15 minut. Znovu jsem vstala a zamířila jsem k východu, odkud jsem přišla. Nikdo povědomý tam nebyl. Najednou ke mě přiběhla malá holčička s papírkem. A hned za ní dvě další, které byli už o něco starší. "Ty jsi Cath, že ano?" zeptala se mě jedna z nich. "Ano." "Podepsala by ses nám?" ach už zase. Zrovna teď jsem na to neměla moc času, ale ta malinká holčička se na mě tak koukla těma svýma očima, tak jsem jí přece nemohla odmítnout a podepsala jsem se jí. "Děkujeme." "Není vůbec za co, mimochodem, neviděli jste tady čirou náhodou někoho, kdo by se podobal Harrymu, že?" "Jo, od toho už podpis máme. Byl někde...támhle." a ukázala směr. "Děkuji." A zrychlila jsem krok. A najednou jsem ho uviděla. A i holky, které se okolo něho motaly. On mě nejspíš neviděl. Šla jsem k němu blíž. Ale najednou jsem uviděla dav holek. Chtěla jsem tam být rychleji, než oni a proto jsem se rozběhla. Najednou se na mě podíval. A ukázal mi něco ve smyslu 'kde si byla?!' a já sem jenom pokrčila rameny. A on šel ke mně. A já k němu. Najednou jsem k němu došla. "Kde jsi byla? Všude jsme tě hledali!" a obejmula jsem ho a rozplakala jsem se. "No tak. To je dobrý. Tebe někde nechat samotnou, to je taky děs." "já sem si myslela, že jsem vás ztratila a že neodjedu domů." Řekla jsem mu v pláči. "řekneš mi to v letadle, zachvilku nám letí." A vzal mě za ruku. A šli jsme do letadla.
Posadila jsem se a Harry si sednul hned vedle mě. "Neboj. Už se neztratíš." uchechtnul se a obejmul mě. "Haha, opravdu vtipné. Já se vážně bála." A bouchla jsem ho do ramena. "Hej! Kdy už mě konečně přestaneš bít?" "Až ty se mi přestaneš vysmívat." "To já vůbec nedělám." "Jak bys mohl." "Přesně tak." A jenom se pousmál. "Cath." Promluvila Jannet, která seděla s Beth vedle nás. "Mám ti od mámy dát tohle." A podala mi můj mobil. "Tak to opravdu brzo. Nevadí." "Promiň, zapomněla jsem." A usmála se. "Takže když sečtu všechna pro a proti, tak říkám že sem do Tennessee už nikdy nepojedu. Málem jsem se zabila. A to dokonce dvakrát a ztratila na letišti." "Ty si se málem zabila i v New Yorku, a myslím že to nebyl poslední pokus." Řekl Harry. "Pokus? To nebylo chtěně." "No tak si prostě nešikovná no." "No dovol! A ty jsi...!" "Co? Už to tady dlouho nebylo." A zase sem ho praštila do ramene. "Ty!" a začal mě lechtat. A já jeho. A najednou promluvila Beth. "No tak, jste mezi lidma." A já se pouze rozesmátě usmívala. A vyplázla na ní jazyk. "Jak dospělé." Poznamenala. "Hlavně, že ty se chováš strašně dospěle. Viděla jsem." "Hej! To jsme si už vyříkali." Nechtěla jsem vytahovat to, co mi řekla Jannet, nechtěla jsem to zkazit svými žárlivými řečmi, které by na pohled tak působily. Tak jsem raději byla ticho. A pouze jsem se na ní divně podívala. Harry si začal něco čmárat do bločku. "Co to děláš?" zeptala jsem se ho nenápadně. "Vlastně si kreslím." "Ty umíš kreslit?" "Ani ne." Pousmál se. "Určitě ano. Alespoň trochu." Ukázal mi sešit. "Tak tímhle uměleckým směrem bych se být tebou raději nevydala. Ale nechci ti radit." "Dobrá rada. Ale tak při nejhorším tu mám zpívání." Obě holky to slyšeli a řekli vyděšeně. "Cože?! Při nejhorším?" "To byla legrace. Samohřejmě." Zasmála sem se. Jannet mi zaklepala na rameno. A podala mi foťák. "Z téhle strany nic moc fotit nepůjde. Skus to ty prosím." Vzala jsem si ho. A hned ho zapnula. "Sýýr!" řekla jsem Harrymu abych ho vyfotila. "Teď mi to půjč." Dala jsem mu foťák a on fotil snad úplně všechno co viděl. Mě, dvojčata, letušky, dokonce byl i u pilota, u toho jsem se bála aby se neleknul a nespadli by jsme. "Dej to sem. Teď zase já." A vyplázla na něho jazyk a fotila jsem taky. Jeho, a vše co mi přišlo pod ruku. "Aby se to tam všechno vešlo." řekla Jannet. "Dobře, dobře, to stačí." Řekl Harry když jsem ho chtěla zase vyfotit a podal foťák Jannet. "Tak co budeme dělat teď?" zeptala jsem se. "Zpívat!" Vykřikla Jannet a Beth souhlasila s ní. "Tak můžete začít." Řekl Harry. "A co ty?" "Vy chcete zpívat." "Harry! Harry!" začali skandovat a já se musela jenom smát. "A nechtěli byste raději hrát sudoku?" "Né, prosím!" "No dobře! Ale nebudu vám tady dělat mini koncert." A začal
"I've tried playing it cool
But when I'm looking at you
I can't ever be brave
Cause you make my heart race
Shot me out of the sky
You're my kryptonite
You could making me weak
Yeah, frozen and can't breath"
Všichni okolo začali zpívat a já se jenom na Harryho usmívala. Ani nepotřeboval hudbu a zpíval dokonale. Najednou mě zahlédnul jak se na něho dívám. Ale nepřestával zpívat. Jenom se tak krásně usmál. Zdálo se, že se celé letadlo bavilo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama