...........

Can love you more than this 23.

11. října 2012 v 14:44 | Fan povídky |  Can love you more than this
muhehe :D máte to tady :D extra dlouhý díl :D hlavně po mě nic neházejte :D doufám, že se bude líbit :)

Než jsem se vzpamatovala, bylo už ráno. Ležela jsem Harrymu na hrudi a on mi hladil vlasy. Celou noc jsme nespali. Bylo to, to nejkrásnější co jsem kdy zažila. Vlastně to bylo poprvé, co jsem to zažila. Ještě chvilku jsem tak ležela, a najednou sem se rychle vzchopila. "Děje se něco?" zeptal se mě "Budu muset jít, ony nevědí, kde jsem, a budou mě zajisté hledat." "Odvezu tě." A vstal z postele a oblékal se. A já také. "doufám, že tady máš alespoň hřeben." "Já a bez hřebenu? To by snad ani nebylo možné." Usmál se a ukázal na koupelnu. Popadla jsem hřeben a začala se česat. Uvědomovala jsem si, co se vlastně stalo. Jako bych tomu nedokázala uvěřit. A koukala se do zrcadla. Najednou ke mně přišel a obejmul mě zezadu. A začal mě líbat po krku. Líbilo se mi to, otočila jsem se a začala ho líbat na rty. Najednou jsem si uvědomila, že se tím strašně zdržujeme, a že mě doma čeká výslech od dvou pubertálních dívek. Přestala jsem a řekla: "Měli bychom už jít." Kouknul se na mě psíma očima. "Ale no tak! Říkala jsem, ať se na mě takhle nedíváš." A usmála se. "Dobře. Můžeme jít." A vzal mě za ruku.
Vyšli jsme ven, a tam byla snad stovka novinářů. Harry se na mě podíval, dost vyděšeně a jako by říkal 'nemluv s nimi.'. Najednou si nás všimli. A pokládali otázky typu: "určitý svědci, vás včera viděli spolu na letišti a poté před kinem, kdy už potvrdíte svůj vztah?" a podobně. Ale ani jeden z nás nic neříkal, a na Harrym byla vidět určitá ignorace, to já sem měla takový divný pocit. Nerada jsem lhala. A navíc nás viděli, jak se držíme za ruce. Ne oni nemohli nic vědět. Říkala jsem si v duchu a neodpovídala jim. Sledovali nás až k autu, u kterého mi Harry otevřel dveře a poté sednul za volant a nastartoval. Pouze jsem koukala do obzoru. "Proč tohle všechno?" zeptala jsem se zmateně. Kouknul se na mě. "Vím, že to asi není nejvhodnější, ale sami nevíme, jak to mezi náma je, a myslím, že kdyby jsme něco řekli, mohli bysme litovat." "Tak ty nevíš? Jelikož já to vím velice dobře. To co se stalo, nebylo jenom z kamarádství." "Prosím, nerozčiluj se. Jen jim nechci dávat důvod hrabat se nám v soukromí, teda moje už mají prohrabané, ale tvé ještě moc ne." "Já se nerozčiluju. Jen nechci být ta holka, se kterou se vodíš za ruce a lidi si říkají kdo ví co, mě obvykle nezáleží na názorech ostatních, ale vadí mi, když si někdo něco nechce přiznat." "Cath.." zastavil "Já si dokážu přiznat úplně cokoliv, ale nechci tím ztratit tebe. Měli by jsme ještě počkat, než něco uveřejníme." Mě nikdy neztratí, i kdyby byl udělal sebevětší hloupost. Teď už nejsem tak hloupá, že bych mu to vyčítala. Chvilku jsem počkala, než jsem něco řekla. "Je to na tobě. Ale v tom případě bychom měli počkat. Nemůžeme spolu nikam chodit, všechno je na tobě." "Proč nemůžeme? Myslíš si, že oni si vůbec nic nemyslí? Oni hledají pouze pravdivá fakta." "Ale já to takhle nechci. Nechci být pořád jenom někdo, o kom nikdo nic neví. Já chci být... to je jedno. Až si budeš jistý, tak můžeš přijít." Řekla jsem a vystoupila z auta. Otočila jsem se, a vypadalo to, že začne brečet, takže jsem se otočila směrem k domu. A slzy mi stékali po tváři. Rychle jsem bežela ke dveřím a zabouchla je za sebou. Stála sem u nich. A pomalu sem po nich klouzala dolů. Až sem byla nakonec na zemi a nehorázně plakala. Přiběhla ke mně Jannet. "Cath! Kde si byla? Stalo se něco?" ale já se nezmohla ani na slovo.
Dyn plynuly rychle, a já jsem ani z domu nevyšla. Neměla jsem na to. Pořád jsem byla ve svém pokoji, holky za mnou chodily a pořád se mě ptali na nějaké otázky, ale já jsem je nějak zvlášť nevnímala. Byla jsem na dně, jako nikdy jindy. Myslela jsem, že umřu. A takhle uplynul další týden.
"Cath! Nejíš! Nespíš! Nekomunikuješ! A jsi pořád mimo! Takhle to nemůže fungovat. Přijeli jsme sem, protože chceme, abys tu s námi byla, abys nám ukázala město, abysi s námi komunikovala. Vážně nevím co tě tak sebralo, ale prosím buď opět naše Cath!" řekla rychle Jannet, až skoro křičela. Podívala jsem se na ní se slzami v očích. A ona mě hned šla obejmout. "Všechno bude dobrý. Všechno bude v pořádku." Šeptala mi. A já sem jí obejmutí oplácela, velmi silně a plakala. "Kdybys jen věděla, jak mě to bolí. Už je to týden a ani se neozval." Řekla jsem jí. "Třeba je na tom stejně." Uklidňovala mě. Ale já sem měla spíš za to, že ne. "Kouknu se na mobil, jestli ti náhodou nevolal." Řekla Jannet. "Páni! Ty máš čísla na všechny kluky z One Direction!" Vytřeštila oči. "A ty vážně nikomu dávat nebudu." Řekla jsem sklesle. "Neboj, já jen...vlastně nic." A opatrně si dala můj mobil do kapsy. "Víš, já teď jdu do kuchyně. A přinesu ti vodu. Nic jsi nepila." A nenápadně vykráčela z pokoje.
Pohled Jannet:
Viděla jsem Cath plakat u dveří, a jelikož jsem nevěděla kde celou noc byla musela jsem se jí zeptat "Cath! Kde si byla? Stalo se něco?" a ona koukala pouze do neznáma a nic mi neodpověděla. Viděla jsem na ní, že je zlomená. Chvilku tam ještě seděla a potom se najednou zvedla a došla do svého pokoje, kde byla zavřená celý další týden. S Beth jsme se jí snažily pomoci, ptali jsme se jí, jestli nemá hlad, nebo jestli něco nepotřebuje. Ale moc nereagovala. Věděla jsem, že za tím stojí Harry, ale přesný důvod jsem nevěděla. Beth si mezitím sehnala falešnou občanku a užívala si život, zatímco já se Cath snažila pomoci. A takhle to trvalo několik dalších dní. Až jsem toho jejího 'žitího' přestala mít dost. Otevřela jsem dveře jejího pokoje a rychle na ní vykřikla "Cath! Nejíš! Nespíš! Nekomunikuješ! A jsi pořád mimo! Takhle to nemůže fungovat. Přijeli jsme sem, protože chceme, abys tu s námi byla, abys nám ukázala město, abysi s námi komunikovala. Vážně nevím co tě tak sebralo, ale prosím buď opět naše Cath!" zvedla hlavu a dívala se na ně, jako by zadržovala slzy. Bylo mi jí strašně líto a tak jsem jí rychle šla obejmout. A abych jí alespoň trochu pomohla jsem jí pošeptala . "Všechno bude dobrý. Všechno bude v pořádku." Ačkoliv jsem věděla, že nebude. A ona začala plakat. Rvalo mi to srdce. Neměla jsem ráda, když lidé, na kterých mi v životě nejvíc záleží pláčou. A poté mi řekla. "Kdybys jen věděla, jak mě to bolí. Už je to týden a ani se neozval." Tahle věta mi rvala srdce, že jsem se rozhodla něco říct a při nejlepším něco i udělat. "Třeba je na tom stejně." Proboha!? Jaký idiot v téhle situace řekne něco takhle ohraného? Samohřejmě že já! A rozhodla jsem se to trochu usměrnit. "Kouknu se na mobil, jestli ti náhodou nevolal." A popadla sem mobil. Žádný hovor tam nebyl, ale řekla jsem si, jestli bych vážně nemohla něco udělat. Koukla jsem se do jejího seznamu kontaktů. A hele, koho tam neuvidím. Všechny kluky z 1D! "Páni! Ty máš čísla na všechny kluky z One Direction!" vykřikla jsem a měla vytřeštěné oči. "A ty vážně nikomu dávat nebudu." Řekla potichu a sklesle. Samohřejmě, že jsem je nechtěla. Teda jak to říct, zrovna v této chvíly ano "Neboj, já jen...vlastně nic." A opatrně a nenápadně jsem si strčila její mobil do kapsy. Doufala jsem, že si toho nevšimne, a abych změnila téma tak jsem řekla "Víš, já teď jdu do kuchyně. A přinesu ti vodu. Nic jsi nepila." A opustila její pokoj. A rychle bežela dolů a cestou vytáčela Louisovo číslo. V telefonu se ozvalo: "Halo? Cath?" "Promiň, tohle není Cath, ona na tom není zrovna nejlépe, já jsem její sestřenka, ona už týden nic nejí a s nikým nemluví, a myslela jsem že bys mohl pomoci." "Co se stalo? Já jen že se to snažím vydolovat z Harryho, a ten mi nic neřekne, a místo toho se zamkne v pokoji." "Ten den jak jsme přijely do Londýna, Cath někde byla, a vrátila se až ráno. Našla jsem jí celou v slzách u dveří. Vážně nemám tušení co se stalo, ale když jsem s ní před chvilkou mluvila, teda když jsem z ní vydolovala pár těch slov, řekla mi že už je to týden co nezavolal. Dělám si o ní velké starosti. Celý týden je zavřená v pokoji, a kouká do zdi a v tom lepším případě nepláče." Chvilku bylo ticho. "Hned přijedu. Počkej tam na mě." A zavešil.
Cath:
Neustále jsem byla mimo. A věděla jsem, že mi nikdo nepomůže. Po deseti minutách někdo zaťukal na můj pokoj. Byla jsem překvapená, že ho tady vidím. Byl to Louis. "Oh, Cath, tohle nám nedělej." Řekl a obejmul mě. "Když už nemluvíš s nikým jiným, mluv alespoň semnou, prosím. Víš, že mi můžeš říct cokoliv." Padla jsem mu na rameno a opět jsem začala plakat. "No tak, musíš být silná. Vím, že to bolí. Ale tohle tě nemůže zlomit." Ale právě jeho slova mi řekla, že mě to už zlomilo. "Vždycky jsi byla tak veselá, měla si na všechno svůj názor, tak prosím. Buď taková i teď." Chtěla jsem být tou samou dívkou. Jenže ta bolest mě změnila, bolest totiž mění lidi. A rozhodla jsem se s ním mluvit. "Já..." "No tak! Nemůžeš to v sobě držet." "proč mi nezavolal? Proč?! Řekla jsem mu, až si bude jistý, tak ať příjde. Ty to chápat musíš!" "Víš, on na tom taky není zrovna nejlépe. Už několik dní neotevřel svůj pokoj. On to, jak ho znám v sobě drží. A bolí ho to. Vím, že to asi není nejpříjemnější slyšet v tuhle chvíli, ale chci ti říct všechno, co vím. Tvá sestřenka je skvělý člověk, nebýt jí, tak bys to zvládala mnohem hůř. Jestli budeš cokoliv potřebovat víš, kde mě zastihneš." A znova mě pevně obejmul. A vyšel z pokoje. Jeho návštěva mě znovu postavila na nohy, nevím proč, ale on mi vždycky tak nějak zvedne náladu. Rozhodla jsem se opustit svůj pokoj a šla po schodech dolů. Jannet tam stála. Bežela jsem k ní, abych jí pořádně obejmula. "Děkuji." Řekla jsem. "Za co?" "Za to, že jsi." A usmála jsem se na ní. První úsměv za poslední týden. Udělala jsem pokrok.
Autor: Lens
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama