...........

Can love you more than this 24.

14. října 2012 v 14:49 | Fan povídky |  Can't be touched my heart
Jak mi včera Brre říkala - musím mít nějak podplacený blog.cz, jinak by se mi sem těch 2 000 slov nevešlo :D joojoo :D to sem říkala ke včerejší kapitole, že je extra dlouhá, no...o tomhle nemluvit :D tahle je extra extra dlouhá :D ale zase se toho tady dozvíte hodně :D Evíí mě potom málem zabila :D nooo...:D těším se v neděli :P

Seděla jsem na sedačce. Jannet mi přinesla kakao. "Musíš být z toho všeho vystresovaná." Řekla. "Určitě méně jak ty. Děkuji, že jsi zavolala Louimu, já bych na to neměla." "To je v pořádku, jen doufám, že už mi konečně ukážeš Londýn." "Jenom tobě?" "Ona se Beth už tak trochu zabavila sama." "Jak zabavila?" "Kluby, párty, a všechno okolo." "Cože?! Ona mě chce zabít! Kde zrovna teď je? Annie mě zabije, takže už si nemusím dělat starosti, kdo to bude." A dala si hlavu mezi nohy. "Určitě nepřijede zpět domů ve stavu, ve kterém odjela." Řekla jsem a Jannet řekla. "To si taky myslím." A v tom mi došla jedna zásadní věc. Spala jsem s Harrym. Neberu žádné prášky, a nic jsme neměli. Vyvalila jsem oči. "Co je?" zeptala se mě. "Musíme do lékárny, ikdyž myslím, že už bude pozdě." Vyběhla jsem nahoru po schodech do svého pokoje. Vzala si papírový sáček a začala sklidňovat dech. Nádech, výdech. Přece nemůžu být těhotná! V tomhle stavu bych to vážně neunesla! Učesala jsem se a mazala dolů. "Řekneš mi konečně, o co jde?" křikla na mě Jannet. "To brzy zjistíš." A vyšli jsme před dům, a zavolala jsem taxi a nasedli jsme.
Zaplatila jsem taxikářovi a vystoupily jsme. Jannet zastavila. "Co potřebuješ v lékárně? Vím, že toho na tebe bylo hodně, ale prášky nic nevyřeší." Řekla. "No, na prášky je už trochu pozdě." A šla jsem do lékárny. "Jak pozdě? Ty umíráš?" zeptala se vyděšeně. "Jo, brzy umřu, jestli tohle všechno nedám do pořádku." Šla jsem k pultu. Lékárnice se mě zeptala na otázku: "Co si přejete?" "Jeden těhotenský test" "Cože?!" vyjekla Jannet. "Hlasitěji by to nešlo?" zeptala sem se. A zaplatila jsem. A schovala jsem ho do kapsy. A šli jsme ven. "Nechtěla bys mi něco říct?" zeptala se Jannet když jsme šli ulicí. "Co je na tom k vysvětlování? Prostě se to stalo." "Asi se raději nemám ptát na to s kým, že?" "Sama to víš. Já teď jenom doufám v jediné. V to, že nejsem těhotná." "Nebylo by to ale skvělé?" "Tak to rozhodně ne! Nosit dítě někoho, komu nestojím ani za telefonát." A koukala jsem se do země. "Ale byla jsi to ty, kdo mu dal na výběr." "Prosím, o něm už ani slovo. Bolí to." A znova jsem sklonila hlavu. "Měli bychom jít domů." "Vím, že to máš teď těžké, ale já sem nepřijela okukovat interiér domu. Já sem přijela žít! Chtěla bych se podívat na nějaké univerzity." "No dobře. Ale brzy musíme domů. Mimochodem, nevíš kde by zrovna teď mohla být Beth, že?" "No...vlastně to vím." "A to mi říkáš jen tak? Kde je?" "V parku." "O děkuji ti Einsteine, ale v Londýně není jediný park." "Myslím, že říkala že bude v parku St. James's." "Tak to asi vypadá, že se dneska asi nikam nepodíváme." A šla jsem zavolat taxík.
Auto zastavilo a my vystoupily. Chvilku jsme chodily parkem, ale nikde nic. "Jseš si jistá, že říkala, že bude tady?" "Jo, ale říkala, ať ti to neříkám." Najednou jsem jí uviděla. Seděla na klíně nějakému klukovi a líbala se s ním. "Ta si dává na čas." Šli jsme směrem k ní, až jsme u ní byli. "Vypadá to, že se 14-ti letá holka dobře baví i bez rodičů." Řekla jsem a ona se rychle otočila. "a-ahoj Cath." Řekla a vypadala zmateně. "Vypadá to, že sis mé slova nebrala moc k srdci." "Tady je to ale úplně jiný. Tohle je Jack." Ukázala na kluka ve věku asi 18 let. "Víš, že je nezletilá, že?" "Cože?! Vždyť si říkala, že ti je 15!" "Bude mi, za pár měsíců. Vážně!" "Opravdu si myslíš, že si můžeš chodit kam chceš?! Neznáš to tady!" vyjela jsem na ní. "Máš zaracha!" "To nemůžeš!" "Mám za tebe zodpovědnost, a nebo bys raději chtěla abych zavolala Annie?" "To není fér!" "Život není fér, na to si zvykni." Odpověděla jsem jí a vlekla jí přes celý park. Sedli jsem do taxíku a jeli domů. Celou cestu bylo ticho. Až nakonec auto zastavilo. "Jsme tady." Zaplatila jsem a vyšla z auta. Otevřela jsem dveře od domu. A Beth stála předemnou. "Proč nemůžu mít alespoň jeden den klid? Musíš být pořád tak problémová? Spala jsi s ním?" "Protože už taková jsem, jo a ohledně toho dalšího." "K tomu mi řekneš co?!" "Jo, spala. A je mi jedno co si o tom myslíš. Já ho mám ráda, a konečně jsem někam zapadla." "Já už na tebe nemám. Buď se začni chovat normálně, nebo pojedeš zpět domů!" a odešla jsem do svého pokoje.
Lehla jsem si na postel. Najednou z ničeho nic se mi zvednul žaludek a běžela jsem do koupelny. A zvracela jsem. Může to být jenom ze stresu, říkala jsem si. A vytáhla z kapsy test. Chvilku jsem se na něj koukala. Až sem sebrala odvahu a vytáhla ho z krabičky a šla ho udělat.
Chvilku jsem počkala a začala se modlit. Po chvilce jsem se na něj koukla. Byla tam slabá čárka. Začala jsem zkoumat krabičku od testu. Zjistila jsem to, co jsem chtěla vědět. Upustila jsem ho. A celý můj dosavadní život se mi míjel před očima. Tak jak to bývá před smrtí. Jenže tohle nebyla smrt, tohle byl šok, a záležitost, která je pro mě neřešitelná. Vlastně byla. Sedla jsem si do sprchy. Bylo to vážné, a já neměla tušení, co budu dělat. Hlavní je, že mě máma asi zabije, a otec, o tom ani raději nemluvit. Budu tlustá. Budu v sobě nosit dítě. Dítě, které mít otce nejspíš vůbec nebude. Bože! Je mi 17 let, nemůžu mít dítě! Najednou někdo zaklepal na dveře. Byla to Jannet. "Tak co? V pořádku?" "Myslíš? Tohle nebude v pořádku nikdy! Je mi 17 let!" "Takže jsi těhotná?" "Jo, a nemám tušení, co budu dělat." Sedla si vedle mě. "Potrat?" "Já nechci nikoho zabít!" "Ale co jiného chceš dělat?" "Umřít. Hned teď. Alespoň to nebude tak bolet." A začala jsem plakat. "To neříkej. Měla bys to někomu říct, a hlavně si zajít k doktorovi, který ti řekne víc." A objala mě. Opět jsem si šla lehnout do postele, až jsem nakonec usnula, ale ještě předtím sem se objednala k doktorovi.
Probudila jsem se až ráno a říkala si, jestli to nebyla pouze noční můra. Bohužel ne. Vstala jsem, abych se připravila, než půjdu k doktorovi, v mém případě k doktorce. Byla jsem tam asi jen jednou, jelikož jsem to nikdy nepotřebovala, ale máma mě tam přihlásila. Mezitím jsem zavolala mobilem taxi. A šla se nasnídat.
V kuchyňi byla Jannet. "Dobré ráno." Pozdravila. "Dobré. Ikdyž asi jenom pro tebe." "Ale no tak, vždyť to nemůže být tak zlé." "Co může být horší?" a posadila jsem se. "Víš co? Půjdu tam s tebou." "To bys pro mě vážně udělala?" "Samohřejmě. Jsi má rodina a má nejlepší kamarádka. Pomohla si mi, a já ti to dlužím." "Ty mi nic nedlužíš. Jen chci abys neměla takový život, a něčeho dosáhla. A děkuji ti moc že semnou půjdeš." Usmála jsem se na ní o ona na mě. "Ale teď musíš hlavně hodně jíst." "Nemyslím si že by to do mě někdo dostal. Nejsem zvyklá moc jíst." "Tak si zvykneš. Prozatím ti bude stačit tohle." A podala mi jablko. Taxík zatroubil. "Budeme muset jít." A zvedla jsem se ze židle a pokračovala ke dveřím. A Jannet mě následovala. A obě jsme nastoupily do taxíku.
Taxík zastavil. Byli jsme na místě. Kéž bych tam jít nemusela. Řekla jsem si a vystoupila. "To zvládneš." Podporovala mě Jannet, ale bylo mi úzko. Vešli jsme do čekárny, a sedli si. Moc lidí tam nebylo. Chvilku jsme seděli a najednou vyšla sestřička. "Slečna Mitchellová?" zvedla jsem se. A šla s Jannet dovnitř.
"Děkuji, že jste mě vzala, já totiž nemám tušení co budu dělat." Řekla jsem doktorce "No, podíváme se na to. A zjistíme více. Zatím se převlékněte do tohoto." Ukázala na bílou košili.
Když jsem byla převlečena, šla jsem si lehnout. A doktorka mě začala vyšetřovat. Po chvilce naprostého ticha se zvedla a řekla. "Gratuluji. Budete mít miminko." "A nemohla jste se spléct?" zeptala jsem se. "To vážně ne. Včera jste mi volala, že vám to vyšlo i na testu, a já vám to potvrzuji." Srdce mi pomalu přestávalo tlouct. "Nebude to takové neštěstí. Navíc vám je za necelý měsíc už 18. Ale je tady také samohřejmě jiná možnost." "To ne. Nevemu si na svědomí něčí život. Měla jsem být opatrnější." A zase přišli ty výčitky svědomí. "Dám vám nějaké vitamíny. A za měsíc se příjdete ukázat." "Dobře." "Teď se můžete jít převléct."
Při odchodu mi dala sestřička vitamíny, a když jsme s Jannet vyšli ven, zastavila jsem se. "Já to sama nezvládnu." Řekla jsem jí. "Budu tady pro tebe." A objala mě. "Hlavně se už nikam nezavírej. Spolu to zvládneme." "Ale prosím, neříkej to Annie. Nechci, aby se někdo něco dozvěděl. Alespoň prozatím ne. Říkali by mi jak jsem nezodpovědná a blbá." Což jsem taky byla. "Myslím, že máme společnost." Řekla Jannet a upozornila na fotografy. "Ne. Jen to prosím ne. Poběž." "Neměla bys moc běhat." "Neříkej mi prosím, co mám dělat, teď ne." "Dobře, ale nemáme auto. Nic. Takže máme jen velmi malou šanci úniku." "To mi neříkej, my musíme utéct. Já nepotřebuju další bulvární plátky." "Klid. Musíš myslet na dítě." "Dá se žít v klidu? Nedá. Tak neříkej 'klid.'" "Dobře. Jen nevím jak to ukecáme." "Co ukecáme?" "Tohle?" a ukázala na fotografy před námi. Byli jsme obklíčeni. Šance úniku? Nulová. V duchu jsem si říkala - Musíš být silná ty to dokážeš. Ale rozhodně jsem jim nic říkat nechtěla. Teda alespoň jsem to v plánu neměla. "Tohle by se líbilo Beth." Řekla Jannet. "A co se jí na tom líbí?" "Pozornost." "Teď by se mi šiklo, kdybys schovala ty vitamíny." "A to kam?" "Třeba do kapsy." A podala jí je. A oni už byli přímo u nás. "MOHLA BYSTE NÁM ŘÍCT JAK JE TO MEZI VÁMI A HARRYM STYLESEM? CHODÍTE SPOLU? NĚKTERÉ ZDROJE NÁM ŘEKLI, ŽE VÁS SPOLU VIDĚLI ČASTO." Neměla jsem slova. "Víte kam můžete jít? Jděte s těma zatracenýma otázkama někam a starejte se raději o sebe!" vykřikla na ně Jannet. A chytla mě za ruku a vlekla mě pryč. "Dělají jenom svou práci." Řekla jsem. "To sice ano, ale někomu zhoršují život a ty bys měla být hlavně v klidu." "Pár měsíců tady vydržím, a až to bude vidět pojedu do Ameriky, to je jediné řešení." "A co tam? Tam je zase tvůj táta. Je vlivný. Zkazilo by mu to reputaci." "Tak pojedu někam kde mě neznají a začnu nový život." Jannet se zastavila. "Neměla bys mu to říct?" "A zkazit tím jeho život? Navíc on se o mě už nestará." "Jestli to neuděláš ty, tak já." "To není tvá věc, prosím nech to na mě." "Je to má věc, víc než si myslíš. Chci abys konečně měla život, který si zasloužíš, a né se tady jenom trápila a zatajovala věci." "Jenže on mít zájem nebude. O mě a ani o nás. Je mu teprve 18. Jeho život začíná, bude lepší aby na mě zapomněl." "Ale ty nechceš aby zapomněl! Ty ho miluješ! Vím, že je to těžké, ale budeš s tím muset něco dělat." "Já nejsem ještě připravená na dítě." "Na to není připravený nikdo. A tím, že se budeš trápit mu můžeš jenom ublížit." "Vím, že jsem mluvila o tom, že bych si ho nechala, ale nezbývá mi jiné řešení než..." "Je to život! Ty jsi proti zabíjení a tohle by byla vražda!" "Pokud nechci ničit další životy, musím to udělat." "Já s tím nesouhlasím!" "Ale co jiného mi zbývá?!" "Myslím, že Harry by s tím nesouhlasil!" "Jenže to už není jeho starost!" a začala jsem brečet. "Samohřejmě, když o tom neví!" "Hned zítra zavolám na kliniku." "Jestli to uděláš, tak se to dozví! A já mu to řeknu! "Je ti 14 let, co o tom můžeš vědět? Co můžeš vědět o lásce?" "Jasně, jsem jen malá pitomá holka s velkými sny, ale jedno vím, a to je to, že pravá láska existuje. A vím, že se z ní tvoří něco krásného, to co teď zrovna ty nosíš pod svým srdcem." "Můj názor nezměníš." A došli jsme k domu.
Pohled Louise:
Když jsem přišel od Cath do Harryho bytu, byl stále zamčený v pokoji. "Nemůžeš tam být věčně! Tohle dělají holky!" zařval jsem přes dveře. A odtud se jenom ozvalo. "Můžu a budu!" "Otevři laskavě ty dveře, jinak se neznám!" asi ho to vystrašilo, jelikož mě zná, tak je odemknul. "No konečně! Už sem si myslel, že si umřel." "Do toho mi taky nezbývá hodně." "Co se vlastně stalo? Víš, že mi můžeš říct všechno." "řekla mi, že mám přijít až budu připravený, a já..." "Co ty? Tys jí nezavolal! To jsem si mohl myslet! Nedokážeš si udržet ani jednu holku! A zvlášť takovou, kterou mají rádi všichni! Mimochodem, před chvilkou jsem od ní přišel! Volala mi Jannet." "A jak jí je? Zlobí se?" "Ne, skáče dva metry do stropu! Ptej se mě na normální otázky, prosím! Nevyšla už týden z pokoje, a s nikým nemluví, a je na tom vážně špatně! proto mi Jannet volala." Řekl jsem a on se začal smutně koukat do země. "Tohle už nenapravím." "Kdyby ses tady několik dní nelitoval, mohlo by to všechno být v pořádku, ale pán je citlivka a potřebuje více prostoru než holka!" "Já to vím! Všechno jsem zvoral! Stačí? A neříkej mi citlivka, jelikož já se nezměním!" "My to všichni víme, a nechceme aby ses změnil. Jen se trochu prober. Všichni ti nemůžou odpouštět věčně. Tak nedělej samý blbosti!" "Ale kdybych za ní šel, myslíš, že by po mě nezačala něco házet?" "Všechno se může stát. Musíš si jí zase zasloužit, a teď se zase vzchop, dneska to ale nebude nejvhodnější. Člověk aby za tebe řešil snad úplně všechno." Řekl jsem a odešel.
Autor: Lens
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 opice69 opice69 | 7. března 2013 v 19:58 | Reagovat

Kdy přidáš další díl?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama