...........

Can love you more than this 25.

17. října 2012 v 14:50 | Fan povídky |  Can love you more than this

Máme tu další kapitolu! :) doufám, že se bude líbit :) ještě si pamatuju, jak jsem tuhle kapitolu psala :D nemohla jsem hlavně z té druhé části :D a ten den jsem byla...trošku vedle :D no, ale kdy já nejsem :DD

Seděla jsem na posteli a přemýšlela. Byl to hrozný pocit, a ten pocit mě zevnitř trhal na malinkatý kousky. Najednou jsem uslyšela ze zdola křik. Rozléhalo se to po celém domě. Rychle jsem vyběhla z pokoje. Byla to Jannet. Tu druhou osobu jsem ale neviděla. "Ne! Nejdeš za ní! Já ti to nedovolím!" křičela. "Jannet!" křikla jsem na ní ze shora. "Jdi do pokoje!" křikla na mě. A najednou jsem uviděla Harryho. Srdce jako by mi přestalo tlouct. A on se na mě taky podíval. Rychle jsem běžela do pokoje. "Cath! Počkej! Musím s tebou mluvit!" křičel na mě. A já se zamkla v pokoji. A svalila se. Jak dlouho mi trvalo se z těch muk dostat? A on se tady jen tak objeví. "Cath! Musíme si promluvit!" "Ale já už s tebou mluvit nechci!" zařvala jsem na něj. "Vím, že máš své důvody, ale já..." najednou se odmlčel. Byla jsem zase zlomená. On si myslí, že si jen tak přijde a padnu mu do náruče? Všechno bylo na něm, a když mi přes týden nezavolal, musela jsem si zvykat. Bylo slyšet, jak tam sedí. Bylo slyšet jak mu to je líto, ráda bych mu odpustila, ale nešlo to. Nikdy se to už nezlepší. A najednou promluvil. "vím, že neexistuje žádný normální vysvětlení, a že jsem idiot, a vím, že jsem tě zklamal už hodně, ale prosím..." "Já tě prosím jdi pryč. Já na to vážně nemám." A začala jsem plakat. "Nemůžu." Řekl. "já už tě nechci nikdy opustit." A to mě rozplakalo ještě víc. Fakt, že pod svým srdcem nosím jeho dítě, a fakt že ho až příliš miluji, a fakt že mu asi nikdy nedokážu odpustit, ačkoliv bych ráda. Nemohla jsem to na něj všechno vybalit. Musela jsem na tu operaci jít. Musela. Nechci kazit něčí život, a tak mu to raději říkat nebudu. Má odvaha byla chabá, ale popadla jsem jí, a otevřela dveře. Ihned jak sem otevřela, vstal ze země. Vypadal zoufale, a já asi dost uplakaně. Nevěděla jsem co mám říct. Jen tak jsme na sebe hleděli. "Opravdu se omlouvám." "Proč jsi sem chodil? Ty to chceš dělat ještě těžší? Nestačí, to že..." a málem sem se prokecla. "Protože chci být s tebou, řekla jsi mi, až budu připravený, tak mám přijít, a tak tady jsem. Co nestačí?" "Něco co ti nikdy neřeknu." "Ví to Jannet?" "Ví, ale ta ti to taky neřekne, stejně zachvilku bude po všem." "Po všem? Po čem všem?" nikdy se o tom nesmí dozvědět. Nikdy. A jenom sem zakroutila hlavou. "Chci to vědět!" "Ale já ti nic říkat nebudu!" a najednou se mi nadzvednul žaludek a musela jsem běžet do koupelny. Harry šel okamžitě za mnou. "Je ti dobře?" zeptal se mě. "Ne, to opravdu není." "Ty jsi nemocná?" "Ne nejsem." "a stává se ti to často?" "Jak bych to řekla. Posledních pár dnů." "A byla jsi s tím u doktora?" "A ty se najednou nějak staráš!" "Promiň. Vím, že mi do toho nic není, ale mám o tebe starost." "A ta jedna další starost ti už zítra zmizí." "Co se stane zítra? Doufám, že se nechystáš zabít, nebo tak něco!" "Sebe rozhodně ne. I kdybych ráda." "Tohle už nikdy neříkej!" "Stejně by ti to nevadilo!" "Jak tohle můžeš vypustit z pusy?!" "Protože ti nechci kazit život." "Ty mi nekazíš život! Jak tě to vůbec napadlo?" "Zapomeň na to." "Nezapomenu. Vím, že na mě budeš naštvaná dlouho, ale existuje u tebe druhá šance?" "Druhá? Tobě asi moc počty nejdou, co?" "No dobře, tak třetí nebo čtvrtá." Nastala minuta ticha. "Ale pouze pod podmínkou, že mi odpustíš to, co zítra udělám. A že po mě nebudeš chtít, abych to neudělala." "A to je co?" "To ti říct nemůžu." "Ale no tak!" "Ne. Ty by ses mě pokusil zastavit. A nebo, by ti to bylo jedno." "Já to potřebuju vědět." "Možná ti to někdy řeknu." "Zítra se za tebou zastavím." A doprovodila jsem ho ke schodům. Najednou přišla Jannet. "Tak co?" zeptala se "Co by? Já jsem si nemyslel, že jsi taková zákeřná." "No doufám, že jsi jí to vymluvil." "Co bych jí měl vymlouvat?" koukal se na ní udiveně. "No přece ten potrat! Já jsem jí říkala, že to není dobrý nápad." "Cože?!? O čem to tu mluví?!" kouknul se na mě, nahoru na schodiště. "A sakra." Řekla Jannet. "Slíbila jsi mi to!" "Já myslela, že už to ví!" "Ale říkala jsem ti, že mu to za žádnou cenu neřeknu!" "A já jsem ti říkala, že když ne ty tak já!" "Takhle jsme se nedomluvily!!" křičela jsem na ní a on jenom nechápavě koukal. A běžela jsem do pokoje. A znovu jsem začala plakat. Harry bežel zamnou. "Ty..." nemohl popadnout slova. "jsi těhotná?!" podíval se na mě. "A o tom jsi mi chtěla říct kdy!? Oh, samohřejmě že nechtěla! No tak mluv semnou!" "Můžeš na mě přestat řvát?! Je to mé rozhodnutí. Tobě je 18, a máš život před sebou, a já taky." "A nemyslíš si, že bych do toho měl taky trochu mluvit?!" "Slíbil jsi mi, že mi to nebudeš zakazovat a vyčítat!" "To jsem si myslel, že je to nějaká malichernost! Tohle je vážná věc! Ty mi život nezkazíš nikdy, já jen prostě, musím si sednout." Pomalu to rozdýchával. "Nechci, abys to udělala." "Já to ale udělat musím. Bylo to mnohem snadnější, když jsi to nevěděl. Věděla jsem, že budeš proti tomu." "A jaký idiot by nebyl?" neměla jsem slova. "Cath, já tě miluju, a je mi jedno, jaká jsi, a jednoho dne s tebou dítě chci mít. A je mi jedno kdy." Vzal mě za ruce a kouknul se mi do očí. "Ale já na to nejsem připravená. Omlouvám se." A koukla jsem se mu do očí také. Najednou mě políbil a pošeptal mi: "vždycky tu s tebou budu." A usmál se na mě.
Nastal další den, ve kterém jsem absolutně nic nestíhala, a musela jsem jít na kliniku. "Máš všechno?" zeptala se mě Jannet. "žádné věci si neberu, když tak jestli se tam zdržím, tak mi je přineseš. Dlužíš mi to." "Já se vážně omlouvám, neměla jsem mu to říkat." "Bylo by to snadnější. Musím běžet." A vyšla ze dveří.
Nepodařilo se mi žádný taxík chytnout tak jsem šla pěšky. Jelikož jsem nestíhala, musela jsem i běžet. Už jsem tam skoro byla, ale ještě jsem musela přeběhnout tří proudovou silnici, plnou aut. A ani jsem se nerozhlédla. Přebíhala jí, otočila se a najednou mě srazilo auto. A poté si už nic nepamatuju.
Otevřela jsem oči a uviděla všechno bílé, zkoušela jsem se zvednout, ale rozbolela mě strašně hlava. Najednou jsem spatřila známou tvář. Byl to Harry, který mluvil s mou doktorkou. Ten je opravdu všude. Pomyslela jsem si. Dokončil rozhovor a otočil se na mě. "Je ti dobře? Blbá otázka. Spíš bych se měl zeptat - nebolí tě něco?" "Hlava." "Jak jinak. Mimochodem, co jsi vyváděla? Volala mi Jannet, a hned jsem za tebou jel." "Chvátala jsem. A to auto..." pokusila jsem se zvednout, ale neměla jsem na to moc síly. "kdy budu moci domů?" "vzhledem k tomu že máš otřes mozku a potratila jsi, tipuju že za pár dní." Řekl potichu. "Takže na operaci nemusím?" "To tě zajímá jen tohle? Mohla jsi zemřít!" "Omlouvám se. Prosím nekřič, bolí mě hlava." "Odpočiň si. Když tak budu poblíž, kdybys něco potřebovala." Řekl a odešel.
Po chvilce mě už nebavilo ležet, i když jsem měla tušení, že mě někdo chytne a pořádně seřve, riskla jsem to a vstala z postele a vydala se na obchůzku nemocnice. Vážně lákavé, že?
Šla jsem k automatu. A sedla si do křesla poblíž něho a začala koukat do mobilu. Konečně je to všechno zamnou. Sice jsem utrpěla malý úraz, ale hlavní je, že už je to zamnou. Pak jsem vstala a šla dále, vypadalo to, že si mě nikdo nevšiml, a to mi vyhovovalo. Došla jsem až k informacím a tam se rozhlížela. No co? Nemocnice není nějak zvlášť zajímavý místo. Až jsem najednou viděla Harryho. S nějakou dívkou v bílém. Nevypadala jako doktorka, spíš jako sestřička. A vypadalo to, jako by s ní flirtoval. To jsem si mohla myslet. Zamračila jsem se, ale nechtěla jsem ukazovat svou žárlivost na veřejném místě. A jenom sem se na ně zamračeně koukala. "Slečno?" zeptala se mě paní na informacích. "Myslím, že by jste tady neměla být. Co být třeba ve svém pokoji?" ať mi vleze na záda. Pomyslela jsem si. A hned jsem vymýšlela nějakou výmluvu. "Já...jsem přišla zkontrolovat jestli vám jdou všechny světla dobře. Vypadá to že jo. Pochvalte elektrikáře. Ale máte tady malý sortiment nápojů. Rozhodně bych alespoň 10 přidala, jo a ještě nějaké zákusky a občerstvení. Kde je kniha přání a stížností?" "Nemáme." "Ale to je velice špatně. Připsala bych do ní hodně věcí." "Slečno, tohle není hotel, ale nemocnice." "Vážně? A já se divila, proč tady máte příšerný vkus na noční košile. Udělala bych je rozhodně barevnější a ne takhle nudné. Vážně škoda že tady tu knihu nemáte. No nic budu muset znovu jít do svého hotelového pokoje, teda jak už jsem teď zjistila, do nemocničního." "Je vám dobře?" "Mě? Mě je úplně skvěle. Nejraději bych tancovala, ale nějakou místnost na tancování tady taky nemáte, že?" "jedině psychiatrii." "Hmm. To nezní moc zábavně. Nabízíte i nějaké další aktivity?" "Pitevnu. Chirurgii. A podobně." "Tak tohle už nezní ani trochu zábavně." "Opravdu je vám dobře?" "Jo, jen mě trochu bolí hlava. Řekli mi, že mám dokonce otřes mozku, věřila byste tomu?" "No..." "Já vím, k neuvěření, cítím se jako nová." Zamnou se najednou objevil Harry. "Jé, ahoj." Řekla jsem "Co tady děláš? Jak tu jsi dlouho?" "Povídám si s mou novou kamarádkou, která se jmenuje..." "Daisy." "Daisy. Jé to je krásný jméno! Měla jsem kočku, která se jmenovala stejně, bohužel ale už umřela. A co ty? Nepředstavíš mi tvou novou kamarádku? Já sem ti svou představila!" "Oh, jakou?" "Nedělej se." "Ty myslíš tu v bílém?" "No, jako vdova určitě nevypadala. Mimochodem, zjistila jsem, že tohle není hotel, a že tady nemají knihy přání a stížností!" koukal se na mě jako na zjevení. A zeptal se "Jak dlouho tu už takhle blbne?" "řekla bych že asi tak 15 minut, ptala se mě, jaké další aktivity tady máme, a pochválila elektrikáře." Zakýval hlavou. "Myslíte, že to bude těma práškama?" "No, obvykle se mě lidi nechodí ptát na světla nebo na knihu přání a stížností. Jo a ještě mi radila se sortimentem, který by měl být v automatech." "Nemáte tušení, jak dlouho tady už chodí, že?" "Vážně nevím." "a prý tady nemají žádné diskotéky! Věřil bys tomu?!" "No neříkej. To je hrozný! Teď půjdeme do tvého apartmánu." "To není hotel, Harry! Jsme v nemocnici! A vidíš, v čem tady musím chodit? V tom by nevyšla ven ani moje babička!" "No, vypadá to, že tě tam asi budu muset odnést sám." A vzal mě do náruče.
Položil mě na postel. "Už nikam nechoď." "Ale mě to tady nebaví! A ty si raději povídáš se sestřičkama, a nebo ještě líp, s nima flirtuješ." "Co prosím?" "Nemysli, že jsem tě neviděla." Koukla jsem se na něho zamračeně a otočila jsem se k němu zády. "Ty snad žárlíš?" neodpovídala jsem mu. A tak šel na druhou stranu postele. A tak jsem se naschvál otočila zase zpátky. A takhle to šlo za sebou asi třikrát. "Ale no tak! Nebuď jak malá." "A ty jsi zase moc dospělý." "Alespoň někdo se tady tak chová." "Vážně?" "Vždyť to nic nebylo, jen jsme si povídali." "Čím to je, že ti nevěřím?" "Měla by sis odpočinout. Ta nemocnice ti vážně neprospívá." "Za to tobě jo." "Ticho tady, a spi. Jdu za doktorkou. A jestli mi řekneš, že to není můj typ, tak.." vyplázla jsem na něho jazyk. "Nikam nechoď. Jsi po těch práškách nějaká moc hyperaktivní."
Chvilku jsem si hrála s mobilem, a pak jsem šla do koupelny a leštila zrcadlo. A přišel Harry. "Co to zase děláš?" a vzal mi ubrousek z ruky. "Ty jsi horší než malé dítě. Mimochodem, přemluvil jsem doktorku, a můžeš jít domů." "Raději ani nechci vědět, jak jsi jí přemluvil." Kouknul se na mě zlýma očima. "Máš to mít!" "Co?" vyvalila jsem oči. "To, že s tebou nebudu mluvit a půjdu za tou sestřičkou." Teď sem se na něho zase koukla zle já. "Jdu se převléknout!" odsekla jsem a on se pouze usmíval.
Autor: Lens
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama