...........

Can love you more than this 26.

20. října 2012 v 14:51 | Fan povídky |  Can love you more than this
Zdraví vás vaše polomrtvá adminka. Ano přišlo mi DVD, a že si dalo na čas. A já ho hned skoukla, takže vám píšu asi z pekla :D Ne, Lizz tam je, a čeká na mě, takže tam jdu taky :D no mám tu pro vás kapitolu :D stejně to už moc lidí nečte..:D muhaha :D mějte se zatím :))

"Už je ti líp? Necítíš se..jak bych to řeknul, no moc živá?" Zeptal se, když jsme nastoupily do auta. A já se na něho pouze mračila. "Tak nemluv no. Bude tady alespoň ticho." V duchu jsem se usmála, jelikož jsem věděla, že to nevydrží. Po pěti minutách začal klepat prsty na volant. A pustil rádio. Že jsem to věděla. Začal si broukat. Vybouchla jsem smíchy, až mě rozbolela hlava. "Au." Řekla jsem. "Co je?" "Já jen že si chtěl ticho." Kouknul se na mě jako na vraha. A já se zaculila a kousala se do rtu. "Vypadá to, že už si v pořádku, ale hlavně nikam nepadej. Nenech se ovládnout gravitací." "Já se nenechávám ovládat gravitací." "Jo, to jsem viděl na vlastní oči." A uchechtnul se. A já do něho bouchla. Dojeli jsme k domu a on zastavil. "Můžu tě doprovodit, však víš, ta gravitace." "Nedělej si ze mě srandu." A on se pouze usmál a šel mi otevřít dveře. A nastavil mi ruku. A já se za ní chytla. "Víš, jen pro jistotu." Vymlouval se, ale já jsem hned věděla, čeho chce dosáhnout "Samohřejmě." A usmála jsem se. Otevřela jsem dveře od domu. A hned na mě vylítla Jannet. "Co tady děláš? Myslela jsem, že budeš v nemocnici." "No jak to říct, prostě jsem doma." "Tvojí sestřence totiž trochu z té nemocnice 'hrabalo'" řekl Harry "To nebylo z nemocnice, to bylo z toho, co do mě pumpovali!" "To možná taky." A zase jsem do něho šťouchla. "Mimochodem, byla jsem procházet univerzity, a čirou náhodou jsem si jednu z nich vybrala. Je zaměřená na dějepis. A dala jsem jim tam své vysvědčení." "To je skvělé! A kde je Beth? Doufám, že je nahoře v pokoji!" "Ještě před chvilkou tam byla." "Tak doufám, že je tam i teď." A šla jsem nahoru. A Harry šel za mnou. Otevřela jsem dveře od pokoje Beth a ona tam skutečně byla. "Co je?" zeptala se mě. "Nic, jen koukám, jestli si tady." "Není to fér!" začala na mě ječet. "časem to pochopíš, a možná mi i poděkuješ." "O tom zcela pochybuju!" "Opravdu si myslíš, že fakt, že se vyspíš s nějakým klukem, z tebe dělá ženu? Nebudeš hrdinka, ale normální...je ti jenom 14! A věř, že tvá matka by to dělala stejně! Buď ráda že tady do tebe nikdo nehučí!" "u nás doma je to jinačí. Tam si kluci vybírají holky jenom kvůli vzhledu. Tady. Tohle je Londýn! Vím, že nejsem zodpovědná, ale to neznamená, že nemůžu žít." "Žít ti nikdo nezakazuje, ale žij tak, abys toho potom nelitovala." A otočila jsem se a opustila její pokoj.
Sedla jsem si na postel ve svém pokoji. A Harry si sednul vedle mě. "Jsi v pohodě? Do tohohle se raději plést nebudu, je to až moc 'holčičí'" "Někdo jí to říct musel. Ale jinak jo." Usmál se na mě. A já jsem měla strašnou chuť ho políbit. Ty rty si o to sami říkali. A on taky. Myslím, že si své činy dávno vyžehlil, tím, že mi hodně pomohl. Blížila jsem se k němu čím dál víc, a políbila ho. A on mě začal také líbat. Přitisknul mě k sobě a pomalu mě pokládal na postel. Chtěla jsem to udělat znovu, ale mé svědomí a můj mozek mi říkali něco jiného, a nakonec jsem si uvědomila, že to udělat nemůžu. Na chvilku se zvednul, aby zamkl dveře. A znova si ke mně lehnul a pokračoval v líbání. Pravděpodobně ho ani nenapadlo něco jiného než líbání, a za to jsem byla ráda. Byl tak něžný, ostatně jako vždy. Propletl jeho prsty s mými, cítila jsem se jako by, jsme byli spojení. A pak jsme si hleděli navzájem do očí. A já se usmívala. A dal mi polibek na tvář. "Budu muset jít." "Kam?" "Do studia. Musíme tam něco projednat, a nechci přijít pozdě." Tvářila jsem se smutně. "Zítra se zastavím." A dal mi polibek a odešel.
Ještě chvilku jsem byla v pokoji a pak jsem šla dolů, kde byla nečekaně Jannet. Jedla popcorn a koukala se na film. Šla jsem si k ní sednout. "Promiň, že jsem tě tak odbyla, když si mi říkala o té škole." "Nevadí, stejně to nikoho nezajímá." "Mě to zajímá! A držím ti palce, aby ses tam dostala." A usmála jsem se na ní a obejmula. Najednou zacinkali klíče a otevřely se dveře. Otočila jsem se a ve dveřích jsem uviděla mámu. Vyvalila jsem oči, překvapilo mě, že jí vidím tak brzo doma. "Zdravím." Řekla a podívala se na mě a Jannet. "Co tady děláš?" zeptala jsem se. "Že bych byla doma? No, asi jsem, protože na mě ječí moje dcera. A jak sis ty užila své volno?" řekla ironicky. "Kdybys nebyla taková, jaká jsi, pochopila bys mě! Musela sem odjet." "I za tatínkem? Tam tě zase poslal kdo?" "Babička." "Samohřejmě. To jsem si mohla myslet. Najednou se stará." A tohle mě už naštvalo. "Hlavně že ty se o mě staráš! Myslíš že peníze zajistí všechno? Nebo spíš, že peníze jsou všechno? Myslíš si, že když mi dáš tunu peněz, budu šťastná? Jsi na omylu. Můj otec je dobrý muž, a být jím tak bych taky nevydržela s ženou jakou jsi ty! Možná se o mě nestaral, ale byl daleko, ty jsi vždycky byla doma, a vyšlo to na stejno!" "Tohle není pravda! Já se o tebe starám!" "Kdyby ses starala, věděla bys co se semnou dělo, za posledních pár týdnů, nebo dní, ale ty ses ani neobtěžovala!" a bylo ticho. Neměla slova. Jak sem si mohla myslet. Pouze jsem zakroutila hlavou a šla do svého pokoje. Proč se musela objevit zrovna teď? Zkazit mi den, který sice nezačal úplně skvěle, ale alespoň jsem nebyla tak vytočená. Nechtěla jsem další den strávit opět ve svém pokoji, toho bylo už příliš. Musela jsem někam vypadnout. I když pár lidí by mě určitě nechtělo vidět mimo domu. Ale bylo mi to jedno. A šla jsem se převléknout. Vyšla jsem z domu. Mámu jsem už vypustila z hlavy, protože jsem jí už nechtěla řešit. Potřebovala jsem nutně s někým mluvit. A tak jsem se rozhodla zavolat An. "Prosím?" ozvalo se v mobilu. "Ahoj, An, tady Cath." "Ahoj, jak se máš? Jsi ještě pořád u tety? Nemohla jsem s tím nic dělat, tvůj otec, když něco řekne, tak ho už nic nepřesvědčí." "Ne, už jsem v Londýně. Už přes týden." "Týden?" "Jeli semnou i Jannet a Beth." "To potom jo, a jak se ti daří?" "Nijak zvlášť. Přijela máma, a je tady ještě hodně věcí, chtěla bych ti to všechno říct, ale po telefonu mi to přijde blbé. Prosím neříkej tátovi, kde jsem." "Možná bych mohla přijet. I když nemám tušení, na co se vymluvím. Neboj, neřeknu." "To by bylo skvělé. Potřebuju to s někým probrat." "Ale nic neslibuju, jak víš, jsem těhotná, nevím, jestli mi to tvůj otec dovolí." "To chápu. Když tak ti zavolám" "Jasně." A zavěsily jsme.
Najednou jsem uviděla po ulici procházet Liama. "Liame?" otočil se. "Jé, ahoj Cath." Řekl "co tady děláš?" "To samé bych se mohla ptát i já." "Nechápu, o čem to mluvíš, jak možná víš, máme volno, a já mám zrovna v plánu jít navštívit Dan." "Ale, proč mi Harry říkal něco o studiu?" "Tak to nemám tušení, nechtěla bys jít semnou? Seznámím tě. Mimochodem, mám takové tušení, že mi Harry říkal, že máš být doma. Tak co tady děláš?" "Moc ráda, víš, přijela máma, a s ní je to vážně k nevydržení." "Dobře, ale jestli se ti něco stane, tak za tebe neručím." Řekl a usmál se.
Šli jsme po ulici, a najednou jsme zastavily u tanečního studia. "Tak jsme tady." Řekl a otevřel mi dveře. Dan měla zrovna pauzu. "Vůbec jsem tě tu nečekala. A kdo je ta holka?" řekla mile. "To je Cath, jak bych to řekl, abych to neřekl špatně..." chvilku přemýšlel. "..jo, kamarádka Harryho, a naše taky." "Těch jeho 'kamarádek' jsem už viděla, ale moc mě těší." Usmála se na mě, a já jsem musela vstřebávat to, co zrovna řekla. "Asi bys jí nic tak na přemýšlení neměla říkat, má totiž otřes mozku." Řekl potichu Liam, a myslel si, že to neslyším. "Oh, zapomeň na to co jsem řekla." A usmála se na mě. Ale mě moc do smíchu nebylo. "Vám se asi Harry svěřuje úplně se vším, že?" "No, tak se vším úplně ne." "A řekl vám, že jsem jeho kamarádka? Takhle otázka spíš patří Liamovi." "Oh, tak teď jsem se do toho nějak zamotal. Raději nic říkat nebudu." Podívala jsem se na něho hrozným pohledem. "Stačí, že si to zavařuje sám, asi by mě ubil." Řekl "Nekoukej se na mě tak. Já ti vážně nic neřeknu. Nesmím." "Víš co? Mě vlastně stačilo to, že jsem jedna z jeho kamarádek. Ráda jsem tě poznala Dan. Mimochodem, jak si tak říkám, ty asi nevíš kde zrovna teď je, že?" "Nemám zdání." "Jistě. Kryjete se navzájem." "Jak to myslíš, kryjeme?" "To, že vám už nevěřím ani vlastní oči. Dan, to není nic proti tobě. Je to kvůli těm 5-ti, jelikož když teď půjdu za Louim, nebo za Niallem či Zaynem, tak mi stoprocentně řeknou to samé." "Ale no tak." A viděla jsem Dan, jak se pomalu začíná smát. "Takhle prosit jsem tě už hodně dlouho neviděla." Řekla mu. "Vím, že ty jistě víš, kde je. Vždyť si voláte, skoro pořád." Řekla mu Dan. "Dobře, vím to, ale to neznamená, že vám to řeknu." "A to že mám otřes mozku, neznamená, že tě nemůžu zmlátit." Řekla jsem. A nebylo to vůbec ze srandy. "Ty jí to dovolíš?" zeptal se Dan. "Víš, že klidně jo? Pokud to neřekneš." "Je doma. Jasný? A už mě nebijte!" "Děkuji." A usmála jsem se na něho. "Doufám, že se ještě někdy potkáme Dan." A usmála jsem se ní. "Taky doufám." A oplatila mi úsměv. "Ty můj chudáčku." Řekla Liamovi a dala mu polibek na tvář. A já jsem mezitím odcházela ze studia. Semnou není snadné si zahrávat. S Harrym si to ještě vyřídím!
Autor: Lens
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama