...........

Can love you more than this 27.

23. října 2012 v 14:54 | Fan povídky |  Can love you more than this

Stála jsem před jeho dveřmi. A zaťukala. Ještě jsem nevěděla, co mu řeknu. Najednou otevřel dveře. Byl polonahý. "C-cath, co ty tady děláš?" "Náhodou jsem potkala Liama, a víš, ten mi pár věcí řeknul." "Jakých pár věcí? Pojď dále." Kouknul se vyděšeně a vešla jsem. "ty dobře víš co jsi říkal! Tak například to, že nejsi ve studiu a máte volno! Proč ty lži? Ne, ale k tomu nejlepšímu se ještě dostanu! Například Danielle mi řekla, že máš víc takových 'kamarádek'. Mám pokračovat?" "Myslím, že tohle mi stačilo. Musel jsem něco zařídit, a nějak jsem se dozvěděl, že tvá máma přijede. A tak jsem nechtěl být při ruce, aby mohla někoho seřvat. A to druhý neumím vysvětlit." "Já ale stále čekám." "Já žádnou holku nemám. Vážně ne. S Dan jsem se neviděl už, no bude to dlouho. Nevím, jak k tomu došla. Možná, že jsem měl hodně známostí..." chvilku se zamyslel. "Takže podle toho co mi řekl Liam, jsem kamarádka s výhodami? Jestli to znamená tohle, tak končím!" tvářila jsem se naštvaně. "Ty dobře víš, že to tak není!" bránil se. "Jo, ale proč to říkáš svým nejbližším přátelům?" "Nic takového jsem neřekl, oni si to domysleli, a všechno ví pouze Lou. Nechci je tím zbytečně zatěžovat, a Lou je můj nejlepší kamarád." Koukala jsem se do země. "Promiň, že jsem tě obtěžovala." A otočila jsem se. A on mě chytnul za ruku. "A to si se sem vláčela, jen kvůli tomu aby si mě vyzpovídala?" otočila jsem se zpět a chvilku jsem zaváhala, co odpovím. "No... vlastně jo." "Vážně?" a přitáhnul mě k sobě. "Proč mi to děláš?" kouknul na mě psíma očima. "Co myslíš?" zeptala jsem se. "To, že pořád hledáš něco, za co bys mi mohla vynadat." "To já nedělám, ono se to vždycky objeví samo." "Vážně?" a přitahoval ke mně své rty. A já mu pomalu podléhala. "Vážně..." a políbil mě. Najednou se ozval ženský hlas "Harry?" rychle jsem přestala. A tohle mě vážně naštvalo! On tu má nějakou holku a klidně dělá, jakože nic! A dala jsem mu facku. A rychle běžela pryč. On se za mnou rozběhl. "Cath! To je jenom.." ale víc jsem toho neslyšela. Vyběhla jsem z domu. Říkat mi že nikoho nemá, a ještě mi lhát? To jsem nemohla za boha překousnout. Dneska je toho na mě moc. Navíc za necelý týden je ples, a já pořád nemám co na sebe. A jak tak koukám ani nikoho sebou. Mimo holek. Jak jinak. Byla jsem smolařka, a vždycky budu.
Přišla jsem domu, kde byla máma, která seděla na křesle. "Potřebuju si s tebou promluvit." Řekla. "Trochu pozdě, ne?" "Jannet mi řekla všechno." Bože to ne. Přísahám, že jí už se s ničím nesvěřím. Nikdy! "Nechtěla bys mi k tomu něco říct?" "Víš, že ani ne?" "Posaď se." Sedla jsem si, abych jí udělala radost. "Vždycky jsi byla holka bez problémů. Proč je teď začínáš dělat?" "Už nejsem bezproblémová, smiř se s tím, že nejsem malá." "A to, že jsi byla těhotná si mi chtěla říct kdy? Vzpamatuj se a už takové chyby nedělej, nedělej chyby, kterých sem se dopustila i já." "Popravdě? Nechtěla. Kdyby ti to ona nevykecala! Já jsem byla chyba? To říká má vlastní matka? Tak teď už úplně všechno chápu! Má vlastní matka!" nemohla jsem tomu uvěřit a vrhly se mi slzy do očí. Co se ještě tenhle den stane? Tuhle otázku jsem si pokládala, už pár dní, ale dnes byla na místě.
S mámou jsem neměla v plánu mluvit hodně dlouho, nejlépe navždy. Jen tak jsem chodila po pokoji a přemýšlela, jak se jí pomstím. Ne, nemyslete si, že jsem nějaká pomstychtivá, ale to co mi řekla, mě vážně ranilo. Najednou zazvonil zvonek. Byla jsem sama doma, kromě dvojčat, na které jsem byla opravdu naštvaná, na jednu víc jak na druhou. Šla jsem dolů po schodech, a otevřela dveře. Byl to Harry. Usmála jsem se a rychle mu zabouchla dveře před obličejem. "Ale no tak!" "Co chceš?" "Dát ti vysvětlení?" "Na tohle snad nějaké existuje?!" "Například to, že to byla moje sestra." "A co chtěla u tebe v bytě?" "Byla v Londýně, a tak se za mnou přijela podívat." "Myslíš, že klukovi jako ty tohle uvěřím? Stačí mi to, co jsem slyšela od Liama!" "Jo, měla bys, jelikož ona sedí v mém autě a vezu jí na letiště." "To říkáš jenom kvůli tomu, abych otevřela." "Možná? Ale ona tam vážně sedí." Otevřela jsem tedy dveře a vyšla ven. Ukázal na auto, kde opravdu seděla jeho sestra. "No?" "Co?" řekla jsem. "Já jsem tvou sestru v životě neviděla, teda pouze na fotkách, a tak se nemám za co omlouvat." "Myslíš? A co ta facka?" zakoukala jsem se nahoru do nebe, jako bych nic neslyšela. "Nic neslyším. Pro jednou bych to nemusel být já, kdo se omlouvá. A ty facky by sis taky už mohla odpustit. Co namísto toho dávat něco jiného?" "Například co? Pěstí?" "No, to jsem zrovna na jazyku neměl a ještě stále čekám." Nikdy jsem neměla ráda, když se musím někomu omlouvat. Ale překousla jsem to. "Dobře, omlouvám se." "Najednou mě nějak rozbolela tvář." A já věděla, čeho tím chce dosáhnout. A jenom jsem se na něho divně koukla. "Ale vážně." Řekl. "Já ti věřím." Řekla jsem ačkoliv jsem věděla, co chce. Stál tam, a já sem věděla, že neodejde, dokud to nedostane. Políbila jsem mu tedy tvář. A on pomalu sklouznul k mým rtům. A začal mě líbat. A obejmul mě. A já se nemohla bránit. "Harry! Sakra, zachvilku mi letí letadlo!" zakřičela Gemma. A on přestal. "Hned jsem tam." Odpověděl jí. "Chceš jet semnou?" zeptal se mě. "Nemůžu. Musím pohlídat ty dvě." "A to nejsou dostatečně dospělý?" "Nejraději bych je poslala obě zpátky. Jdou mi na nervy, a navíc všechno hned vykecají." "Takže si můžu tipnout, že to všechno už ví tvá máma?" "Řekla bych, že nejen má máma." Vypadal vystrašeně. "Harry!" zakřičela opět Gemma. "Musím už jít, potom ti zavolám." Řekl a běžel k autu.
Šla jsem tedy dovnitř. A uviděla Jannet, jak jde dolů po schodech. "Ty se ke mně ani nepřibližuj!" "Řekla jsem co jsem musela, a nebavilo mě že už mě nikdo neposlouchá!" "Dobro se vždycky odvděčí zlem, že ano?" "Mimo jí to nikdo neví." "Myslela jsem si, že ty jsi z těch chytřejších." "Já jen chtěla, aby mě už konečně někdo poslouchal." "Všichni tě poslouchají, ačkoliv se to nezdá, ale kdyby ne, tak bys tady nebyla." "Omlouvám se." "Za poslední dny jsem to měla těžké, a tys na to měla myslet, a nedělat mi to těžké dále." "Myslíš, že já to nevím? Jen jsem prostě blbá!" "Hezké to přiznat!" najednou přišla domů máma. "Co se to tady děje?" "Moje věc a tvá zbytečná starost. Když jsem ta nechtěná." "Catherine! Nebuď drzá! Ještě nejsi dospělá a ještě za tebe mám zodpovědnost! Proč musíš být taková? Pořád a pořád mě za něco viníš, a vůbec nevíš, čím jsem kvůli tobě musela projít! Já taky měla sny!" "Jo, tvůj sen byl, nikdy nemít děti!" znova jsem se naštvala a měla namířeno nahoru. "Mám přítele. Žije v Austrálii, kde jsem celou tu dobu byla." "Gratuluji, alespoň někdo je šťastný." "Ale, vždyť ty jsi šťastná, ne?" "Takhle se tomu říkat nedá." "Promiň, že jsem ti celý tvůj život jenom zhoršovala. Ale zanedlouho se budu stěhovat, a chci, abys jela semnou." "Do Austrálie? Cože? To jsi rozhodla beze mne, ne?" "Já chci začít nový život, tvůj otec ho začal, a já chci také." "Na druhé straně zeměkoule." "Vím, že je to daleko, ale já už tady žít nemohu, ty dostuduješ, a.." "A, co? Ty myslíš jenom na sebe! Nezajímá tě taky třeba to, že já se nikam stěhovat nechci? Já miluju Londýn! Nechci pryč, nechci začínat znova, jelikož já nemusím." "Ty nemusíš. Samohřejmě že na to myslím. Ale mě se nápad, že tady budeš žít sama, moc nezamlouvá." "Jannet vezmou na její vysněnou školu, jsem si tím jistá, nebudu tady sama." "Dvě nedospělé holky, možná tři. Co by, jste tady dělali?" "Žily svůj sen. Pokud chceš něco v mém životě udělat dobře, bude to tohle." "Je to těžký Cath, jsi moje jediná dcera." "Mami, je ti teprve přes 30, ještě můžeš mít děti, děti, které snad vychováš lépe než mě." "Já věřím, že tebe jsem vychovala dobře. Já to vím." A usmála se. Vrhly se mi slzy do očí. "No tak neplač." Řekla mi a šla mě obejmout. "Po maturitním plese odjíždím, pokud budeš chtít své rozhodnutí změnit, budu na tebe čekat." "Díky mami." A usmála jsem se na ní.


Autor: Lens
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama