...........

Can love you more than this 28.

27. října 2012 v 14:59 | Fan povídky |  Can love you more than this

No, pomalu se nám to blíží ke konci vážení :) tohle je předposlední díl, téhle mé 'úžasné' spatlaniny :D Vlastně nemám tušení či ten prequel budu zveřejnovat :) Píšu divně, a ... :D no nic :D chci dneska přežít :D Chtěli by jste ho? :D pokud neodpovíte, já ho sem dávat nebudu ;)

Dny plynuly jako voda, a Harry se mi vůbec neozval. Dokonce jsem mu volala, ale nebral mi to. Už jenom necelý den a je maturiťák. Říkala jsem si. A doufala jsem že se do té doby ozve, ikdyž jsem se té naděje už vzdávala. Najednou máma otevřela dveře od mého pokoje. "Už mám sbaleno. Ještě si to všechno můžeš rozmyslet." "Dobře. Myslím, ale že své rozhodnutí nezměním." "Ok. Mimochodem, neměla by ses připravovat na ples?" povzdychla jsem si. "Víš, nevím, jestli tam půjdu." Řekla jsem smutně. "A to proč ne? Vždyť jsi se tak těšila." A koukala jsem se smutně. On mě vážně nechá na holičkách. Jen doufám, že se mu něco nestalo. A znova jsem se koukla na mobil. Nic. "Ještě si to rozmyslím." Usmála jsem se na ní, ačkoliv to nebyl šťastný úsměv. A ona se na mě s politováním podívala, a zavřela dveře.
Blížil se večer, a já jsem ještě pořád nebyla připravená. Opět někdo zaťukal, tentokrát otevřela Jannet. "Cath! Co tady koukáš? Jak to, že nejsi připravená? Neříkej mi, že tam nejdeš, to ani ze srandy!" jenom jsem koukala na zeď. "Ne! Tohle jsme si už řekli, žádné blbé koukání do zdi, žádné neodpovídání! Catherine Mitchellová, okamžitě se zvedni a jdi se připravit, nebo uvidíš, co udělám!" jen jsem na ní vyvaleně koukala a raději se zvedla. "No, dobře." A šla jsem zmateně do koupelny. "Počkám tady na tebe, a pomůžu ti." Řekla.
Osprchovala jsem se, vyfoukala si vlasy. A šla do pokoje. "Vybrala jsem ti šaty, které ti tvá máma nedávno koupila. A ty si je oblečeš a vezmeš si podpatky. A neodmítej." "Podpatky? Nikdy! To už mě raději propíchni, abych tam nemusela!" "Já to doopravdy udělám, jestli si je nevezmeš! Ale teď si oblékni šaty, musíme něco vymyslet s vlasy." Připadala jsem jsi jako malé dítě, a jí to očividně bavilo. Nechám jí v tom. Stejně jsem potřebovala přijít na jiné myšlenky. Oblékla jsem si tedy šaty. Jannet mi zapla zip. "Posaď se. Říkala jsem ti, že jsem byla na kadeřnickém kurzu v NY? Jestli ne, tak teď ti to říkám." Měla už připravené všechno co potřebovala. Chvilku mě česala. "Máš krásné vlasy." Řekla "Zachvilku to už bude." A sepínala mi je skřipkami "Tak a je to!" a podala mi zrcadlo. Bylo to udělané nádherně. Nikdy bych nic takového do ní neřekla. "Páni. Je to krásné." "A ještě tě trochu nalíčím, jak víš, příliš make-upu škodí. Zavři oči." Cítila jsem, jak na mě matlá pudřenku. "A trochu tohohle. No a hned to vypadá líp. Můžeš otevřít oči." Ještě nikdy jsem se takhle neviděla. Byla jsem...ne nebyla a nikdy nebudu. Ale Jannet to udělala dobře. "Díky." "Tak snad jsem si odčinila, to co jsem napáchala." Obejmula jsem jí. "Ale teď ty podpatky!" zatvářila jsem se jako bych chtěla odporovat, ale jí se zrovna v téhle situaci nedalo. "Ach, né." A nazula si je. Tentokrát si zvítězila. Pomyslela jsem si.
Sešla jsem schody, a přitom jsem byla smutná. Měl tady být a nebyl. Až jsem s tím chtěla najednou seknout. "No tak, nebuď smutná, úsměv." Řekla mi máma, když uviděla, jak scházím. "Vypadáš krásně." A usmála se na mě. A vymámila jsem ze sebe úsměv. "Ale ty podpatky bych mít ani nemusela." "Ale musela!" okřikla mě Jannet. "Můžeme jet? Kde je Beth?" "Tady." Vyšla z kuchyně. "Vypadáš krásně." Řekla jsem. "Díky." "Moc se omlouvám, je to tvůj život a žij si ho, jak uznáš za vhodné." A usmála se na ní. A ona mě letěla obejmout. A usmála se na mě také. "No, tak už můžeme?" zeptala se máma. A všichni jsme přikývly.
Auto zastavilo. Vystoupila jsem. Teda málem vypadla. To ty podpatky. "Jsi v pořádku?" zeptala se mě Jannet a já se na ní jenom zamračeně podívala. "Tak asi jo." Řekla. Konečně jsem se normálně postavila. A šla. Holky šli hned vedle mě. Vešli jsme do tělocvičny, kde se ples odehrával. Bylo to tam tak úžasně udělané. Všichni se skvěle bavily. "Jé! Čokoláda!" křičela Beth a hnala se tam. "A já se jdu podívat okolo, třeba tady budou nějací pěkný kluci." Řekla Jannet a odešla. Nakonec jsem tam zůstala stát sama. Věděla jsem, že to nebyl dobrý nápad sem chodit. Nakonec jsem se ale přemístila k fontáně s punčem, který chutnal sice odporně, ale pít se dal. "Vypadáš dobře." Uslyšela jsem známý ženský hlas. A otočila jsem se. "Ale copak tady děláš sama?" byla to Charlotte. Měla jsem v sobě už dva kelímky punče. "No, to víš, kena jsem nenašla." "Asi si myslíš, že jsi vtipná." "A ne?" "Ne, já s keny nechodím." "A s kým tedy? S medvídkem púem?" "A s medvědem bych už vůbec nechodila! Fuj!" bože můj. Teď mi tady bude líčit její typy. Měla bych někam zdrhat. Ale v těch botách to nepůjde. Byla jsem v pasti. "Stejně si myslím, že mě neposloucháš. A proč se s tebou vůbec bavím?" "Třeba proto, že jsi malinko namol a ke všemu jsi blondýna?" už mě to s ní nebavilo, navíc stejně se s ní uvidím už jen u předávání vysvědčení, tak co? Můžu si říkat, co chci. "Jediná, kdo je tady namol jsi ty! A ještě z tak hnusného pití!" Měla jsem jen dva kelímky! Nejsem namol! "No, tak to bude tím, že jsi asi blbá. Jinak to nevidím, měla by sis s tím někam zajít." A odkráčela jsem. "Ty jsi mě nazvala blbou?" Ach ne. Teď bude boj. Otočila jsem se. "No, ale uznej, třeba z toho někdy vyrosteš." "Z toho nevyrostu!" "No tak ne. Tak budeš blbá stále. Ale ještě že si nám to otevřeně řekla." A otočila jsem se a šla dále. A všichni se začali smát. Nakonec se z toho vyklube docela fajn večer, ne? Pomyslela jsem si. Hrozně mě tlačily ty boty. Tak jsem je nakonec sundala. Najednou ke mně přiběhl malý klouček s dopisem v ruce. "Cath?" "Ano?" a podal mi dopis. "Co s ním mám jako dělat?" a uvědomila si, že se ptám nesmyslně. Tak jsem ho otevřela. Jeho obsah vám říkat nebudu, ale jedno vám řeknu: Byl neskutečně krásný, vlastně to byla omluva, kterou jsem nečekala, plus něco navíc. Ten dopis byl od Harryho. Zvedla jsem hlavu, a začala hrát hudba. A rozsvítilo se pódium. Byli tam všichni. A mně se dělal na tváři úsměv. Liam začal zpívat:
I'm broken
Do you hear me?
I'm blinded
Cause you are everything I see
I'm dancing, alone
I'm praying
That your heart will just turn around
Byla to píseň, kterou jsem od nich poprvé slyšela. Byla to píseň, kterou jsem slyšela pořád v mé hlavě. Vy dobře víte, jaká píseň to byla. Liam dokončil své sólo, a na řadě byl Harry, rozsvítilo se nad ním světlo. A začal zpívat.
When he opens his arms
And holds you close tonight
A najednou scházel dolů z pódia. A šel přímo ke mně. A usmíval se. A pokračoval ve zpěvu. Byl u mě, a já se jenom usmívala. Vzal mě za ruku. A zpíval jenom pro mě. Najednou dokončil své sólo. "Co to děláš? Víš, že nemám ráda pozornost." "To je mi jedno. Budeš si na ní muset prostě zvyknout." A usmál se "Jak zvyknout?" "Takhle." Přiblížil se ke mně svými rty a začal mě líbat. A nad námi se rozsvítilo světlo. Bylo to tak romantické. A všichni začali tleskat. Upustila jsem boty na zem. A pořádně ho obejmula. Moje srdce bilo jako na poplach, nemohla jsem popadnout ani dech. Najednou si kleknul a odněkud vytáhnul bílou růži. Nikdy v životě jsem tak krásnou neviděla. Ale měla jsem trochu strach z toho, co bude následovat. Usmál se, a já začala pomalu rudnout, a v těch bílých šatech to jistě bylo vidět. "Catherine Mitchellová, chceš být má dívka?" mé srdce se zastavilo. Vím to jistě. Zakryla jsem si ústa rukama. Začala jsem plakat štěstím. "Ano, strašně ráda." Řekla jsem a přitom plakala. A on vyskočil na nohy a políbil mě. Najednou ze shora začali pršet konfety.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama